Ústavní soud potvrdil ústavnost oprávnění vyšších soudních úředníků rozhodovat o zastavení exekuce

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítlo návrh Okresního soudu v Liberci na zrušení § 11 písm. g) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 293/2013 Sb., ve slovech „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“. Ve zbytku byl návrh odmítnut jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Okresní soud v Liberci podal návrh na zrušení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. v souvislosti s řízením, ve kterém rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu vydaného vyšší soudní úřednicí, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Napadené ustanovení vymezuje oprávnění vyššího soudního úředníka provádět v občanském soudním řízení nebo v soudním řízení správním úkony soudu prvního stupně. Zároveň stanoví výčet úkonů, v jejichž případě se toto oprávnění neuplatní. Navrhovatel nenamítá neústavnost oprávnění vyššího soudního úředníka provádět úkony prvního stupně obecně. Shledává ji však v tom, že ačkoliv jde o komplexní zákonnou úpravu uvedeného oprávnění, její součástí není výjimka z tohoto oprávnění vztahující se právě na rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. Oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o návrhu na zastavení exekuce přitom považuje za rozporné s čl. 94 Ústavy, podle jehož odstavce 2 zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané. Navrhovatel ve své argumentaci vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10, kterým byl zrušen § 11 zákona č. 121/2008 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle tohoto nálezu neodpovídá postavení vyššího soudního úředníka, aby rozhodoval nezávisle na soudci, navíc o věci samé, jak je tomu právě v případě zastavení řízení. Vyšší soudní úředníci mohou činit samostatně pouze takové úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli při výkonu soudnictví. Navrhovatel zároveň upozornil na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem opakovaně ruší rozhodnutí o zastavení exekuce vydaná vyššími soudními úředníky právě s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu, a to pro nedostatek oprávnění vyšších soudních úředníků.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zákonným vyjádřením právní normy, která má být navrhovatelem v řízení použita a jejíž neústavnost je jím tvrzena, je pouze část § 11 písm. g) zákona vyjádřená slovy „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“. Právě tato část ustanovení brání navrhovateli, aby ve věci rozhodl tak, že vyšší soudní úředník nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení exekuce. Zrušení celého napadeného ustanovení by za tímto účelem nebylo nezbytné. Ve zbylé části proto Ústavní soud návrh odmítl pro neoprávněnost navrhovatele a dále věcně posuzoval pouze ústavnost výše vymezené části ustanovení.

Ustanovení § 11 písm. g) zákona o vyšších soudních úřednících ve slovech „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“ ve spojení s úvodní větou napadeného ustanovení zakládá oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o pověřování soudního exekutora, nařízení výkonu rozhodnutí a exekuce k vymožení peněžitého plnění a jejich zastavení v případech, kdy exekučním titulem není exekutorský zápis nebo notářský zápis.

Svěření těchto i jiných úkonů soudu zákonem vyšším soudním úředníkům je opodstatněno tím, že tito tvoří odborný personál soudů, který i jinak zajišťuje soudcům kvalifikovaným způsobem podmínky pro výkon jejich funkce. Jednotlivá soudní řízení vyžadují provedení řady úkonů, jejichž povaha je často jednoduchá nebo formální, a tudíž není věcný důvod, aby je nezbytně vykonávali přímo soudci. Vyšší soudní úředníci by navzdory tomu, že se u nich vyžadují nižší kvalifikační předpoklady než u soudců, měli být odborně způsobilí tyto úkony činit sami pod dohledem soudce.

Rozsah úkonů soudu, které jsou vykonávány prostřednictvím vyšších soudních úředníků, ale také asistentů soudců, justičních čekatelů, soudních tajemníků či soudních vykonavatelů, není marginální. V některých soudních agendách, konkrétně při vydávání platebních rozkazů či v exekučních věcech, jde v posledních letech o statisíce rozhodnutí ročně. Otázka ústavnosti předmětného oprávnění se tak v širších souvislostech významným způsobem dotýká celého současného systému fungování soudnictví, který se s ohledem na rozsah činnosti soudů bez účasti uvedených kvalifikovaných zaměstnanců neobejde. Právě oni ve velké míře přispívají k tomu, že je soudní ochrana v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod poskytována účastníkům řízení bez zbytečných průtahů.

Tyto skutečnosti nemění nic na tom, že i když se vyšší soudní úředníci podílejí na výkonu soudní moci, nejde o soudce. S jejich postavením není spojena záruka osobní nezávislosti jako v případě soudců a k samostatnému výkonu soudní moci nemají ani odpovídající demokratickou legitimitu. Rozhodovací činnost vyšších soudních úředníků přesto není ústavně vyloučena, avšak pouze pod podmínkou, že v rámci soudního řízení nenahrazuje ústavně předpokládaný způsob rozhodování soudů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy ani neznemožňuje účastníkům řízení výkon jejich základního práva na soudní ochranu. Rozhodnutí soudu vydané vyšším soudním úředníkem může představovat pouze určitou jinou zvláštní formu právní ochrany, byť poskytované v rámci soudního řízení. Nesmí jít o výkon pravomoci, která je ústavním pořádkem vyhrazena výlučně soudům. Současně musí být zajištěno, že vydání rozhodnutí bez účasti soudce bude moci být kompenzováno v dalších fázích soudního řízení, jejichž součástí bude i přezkum tohoto rozhodnutí soudcem.

Posouzení ústavnosti části napadeného ustanovení tak předpokládalo zodpovězení dvou otázek: a) zda předmětné oprávnění není vyhrazeno výlučně soudcům, což by znamenalo, že musí být vždy vykonáváno prostřednictvím soudce některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy, a b) zda toto oprávnění nemá za následek, že by soudní řízení jako celek neodpovídalo požadavkům na soudní ochranu plynoucím z ústavního pořádku, zejména čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

K první otázce Ústavní soud uvádí, že z ústavního pořádku nevyplývá, že by rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce bylo výkonem pravomoci, jež by musela být svěřena vždy výlučně soudcům. V případě druhé otázky nutno zdůraznit změny, které doznala zákonná úprava od vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Zákon o vyšších soudních úřednících dnes již vylučuje, aby soudní řízení skončilo rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem bez možnosti podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, o němž by rozhodoval soudce. Samotným oprávněním vyššího soudního úředníka se tak nevyčerpává funkce soudu při poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, ani právo účastníků řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Účastník řízení má vždy možnost podat buď řádný opravný prostředek (odvolání, odpor, námitky), nebo, nepřipouští-li takovýto opravný prostředek zákon, námitky podle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících, na jejichž základě předseda senátu napadené rozhodnutí potvrdí nebo změní. V případě rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce je tak vždy zachována soudní ochrana prostřednictvím rozhodnutí vydaného soudcem některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy.

Uvedené závěry se přiměřeně uplatní i v případě rozhodování vyššího soudního úředníka o pověřování soudního exekutora a nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce k vymožení peněžitého plnění.

Ústavní soud uzavírá, že se provedeným výkladem v souladu s § 13 zákona o Ústavním soudu odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním jménem a na svou vlastní odpovědnost. Podle tohoto nálezu mohou vyšší soudní úředníci konat samostatně pouze úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli, tedy především úkony jednoduché a rutinní povahy. Takto kategorický výklad podle Ústavního soudu nadále není udržitelný. Vychází totiž z nesprávného předpokladu, že rozhodnutí vyššího soudního úředníka ve své podstatě nahrazuje rozhodování soudce, ačkoli podle platného zákona o vyšších soudních úřednících jde o pouhé doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se – na rozdíl od dřívější zákonné úpravy – nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů.

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-potvrdil-ustavnost-opravneni-vyssich-soudnich-uredniku-rozhodovat-o-zasta/

Komentáře jsou zakázány.