Týrané dítě? To mluvíte o nás? Jsme přece jeho rodiče!

Rodina je ve své ideální podobě nádherná instituce, v poslední době mnohými blogery hojně vyzdvihovaná a zmiňovaná v souvislosti s požadavky na uzákonění adopce dětí registrovanými homosexuálními páry. Tzv. nukleární rodinu tvoří ochraňující otec, milující matka a v lásce a bezpečí vychovávané děti. Rodina je nejdůležitější sociální skupina, do které se dítě narodí a v níž žije. Je to zjednodušený model světa, ve kterém dítě získává své zkušenosti a ověřuje si reakce světa na své chování. Je to místo, kde nachází bezpečí, získává sebejistotu, sebeúctu, sebedůvěru, a učí se toleranci k druhým.

Nežijme ovšem v omylu, že všichni otcové a matky, kteří zakládají rodiny, umějí a chtějí být svým dětem správnými rodiči. To rozhodně ne. Někteří z nich vůbec nesplňují základní předpoklady k plnění rodičovské role. Dítě se narodí a jim se zdá, že je víc na obtíž než pro radost. Tito rodiče s nedostatky v sociální orientaci, omezenou schopností empatie, malou sebeúctou, nespokojeností s rodičovskou rolí, nízkým sebeovládáním, skrytou agresivitou a špatnými zkušenostmi z vlastního dětství nikdy správně nezvládnou svou roli rodiče. I kdyby chtěli, chybí jim k tomu předpoklady. Navíc sami nezažili od svých rodičů, jaké je to být chtěným a milovaným dítětem. Je zkoumáním doloženo, že v dětství 70% nechtěných, odmítaných a bitých synů a dcer se v dospělosti chová ke svým dětem stejným způsobem. Odborně jde o tzv. transgenerační přenos násilí.

Část úryvku z dopisu dospělé ženy, oběti dětského týrání, který zaslala Fondu ohrožených dětí:

„ …i já jsem vyrůstala jako týrané dítě. Dnes je mi 26 let, jsem vdaná a mám dvě krásné a zdravé děti. Bylo nás sedm dětí. Vlastní rodiče se k nám chovali strašně, dodneška si pamatuji, jak jsme stále plakali hlady, věčně sami doma, zavření v pokoji, kde byly stažené rolety, a nevěděli jsme, jestli je den nebo noc. K tomu tvrdý a plesnivý chléb. Vždy jsme plakali „maminko, nechoď nikam“, ale týden jsme tam byli sami. Naše maminka měla raději hodně mužů než vlastní děti. Ani druhý otec nás neušetřil fyzického a psychického týrání. Měli jsme hrozný strach, srdce nám tlouklo, co jsme museli vytrpět. Věřte mi, že to ani není možné popsat! Otčím mi sprostě nadával a ponižoval mě, bil mě vším, co bylo po ruce. Máma se mě ani jednou nezastala. Radši se zavřela v pokoji a dělala, že nic neslyší… Dodnes mám někdy pocit, že jsem tu zbytečná. Moc mě mrzí, že matka i oba otcové se chovají před okolím jako ti nejlepší rodiče a zůstali nepotrestáni. Když si vzpomenu, jak mě nevlastní otec pohlavně zneužíval (ne přímo znásilnil), tak mi jde mráz po zádech. Věděl, že nikoho nezajímám, a nikdo mi nebude věřit…“

Ano, tohle je realita ukrytá v některých „domovech“.

Násilí páchané na dětech, odborně nazýváno CAN syndrom z anglického Child Abuse and Neglect – znamená v překladu zneužívané a zanedbávané dítě. Syndrom pak označuje souhrn příznaků týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.

Mezi základní formy CAN syndromu patří tělesné týrání, zneužívání a zanedbávání, následuje psychické a citové zneužívání a zanedbávání a nakonec sexuální zneužívání.  Syndromem CAN u nás trpí v současné době přibližně 1-2 % dětí tj. 20-40 tisíc dětí mladších 15 let. Nejčastěji se stávají oběťmi děti kojeneckého a batolecího věku.

Více na http://evavaleriemaxova.blog.idnes.cz/c/422378/Tyrane-dite-To-mluvite-o-nas-Jsme-prece-jeho-rodice.html.

Komentáře jsou zakázány.