Obžalovanému z trestného činu musí být jasné z jakého jednání je obviňován

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek Okresního soudu v Semilech, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dva roky a šest měsíců. Podvodu se měla dopustit tím, že v prosinci roku 2013 uzavřela s poškozenými manželi kupní smlouvu na pozemky, které však již dříve – v roce 1995 – prodala jiným kupujícím, shodou okolností též manželskému páru. „Pozdějším“ kupujícím tím podle soudu vznikla škoda ve výši zaplacené kupní ceny 490 000 Kč a s tímto nárokem byli odkázáni na občanskoprávní řízení. Muž z páru (manželství bylo v mezičase rozvedeno), který uzavřel kupní smlouvu v roce 1995, nebyl jako poškozený k hlavnímu líčení připuštěn, jelikož mu podle soudu žádná škoda nevznikla. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, v rámci odůvodnění svého usnesení však zaujal názor, že poškozenými v tomto řízení nejsou „pozdější“ kupující, kteří byli sice uvedeni v omyl, ale jejichž vlastnické právo k pozemkům bylo zapsáno do katastru nemovitostí, nýbrž původní kupující, kterým vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši kupní ceny 132 000 Kč a na náhradu škody, odvozený ze zmenšení jejich majetku, odpovídající tržní ceně nemovitostí. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, neboť se domnívá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na to být trestána pouze na základě zákona.

Stěžovatelka konkrétně argumentovala tím, že byla v prosinci 2013 výlučnou vlastnicí předmětných pozemků a byla tedy oprávněna k jejich prodeji. Kupující vlastnické právo řádně nabyli, když ke dni 23. 12. 2013 bylo jejich právo vloženo do katastru nemovitostí. Po přechodu vlastnického práva se na ně obrátil „původní“ kupující s tvrzením, že vlastníkem pozemků je on, neboť je koupil od stěžovatelky v roce 1995. Tato smlouva však nikdy nebyla vložena do katastru nemovitostí, kupující se nikdy nechopili faktického užívání pozemků a pozemky i nadále obhospodařovala stěžovatelka, sklízela z nich úrodu a platila daň z nemovitostí. Noví kupující poté, co proti nim bylo uplatněno domnělé vlastnické právo jiné osoby, od smlouvy odstoupili. Stěžovatelka toto odstoupení nepovažovala za platné, protože kupující nabyli vlastnictví k pozemkům a jejich právo bylo zaneseno do katastru.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Obžalovanému z trestného činu musí být vždy zcela jasné a zřejmé, z jakého jednání je obviňován, aby mohl tímto směrem co nejefektivněji zaměřit svoji obranu. Nikdy netrestaná stěžovatelka, starobní důchodkyně, se v dobré víře v řízení před soudy zaměřovala na dokazování, že se trestné činnosti nedopustila. Od počátku trvala na tom, že v rámci výkonu svého vlastnického práva převedla své pozemky v roce 2013 na kupující, kteří se vlastníky také stali. To, že stěžovatelka neuznala následné odstoupení od smlouvy za účelem vrácení kupní ceny, nesmí být, jako čistě závazkový právní vztah, důvodem pro její trestní stíhání, jak také uvedla ve svém odvolání. Dokazování, podle závěrů přijatých však až v dovolacím řízení, mělo být náhle naopak zaměřeno zejména na okolnosti uzavření smlouvy s původními kupci a na jejich chování, či spíše nečinnost, když se po dobu téměř osmnácti let pozemků nijak neujali. Tím došlo k porušení stěžovatelčina práva na obhajobu.

Ve věci nebylo podle Ústavního soudu postaveno zcela najisto, zda a koho stěžovatelka podvedla, ani jakou škodu, komu a přesně v jaké výši způsobila. V rozhodnutích obecných soudů chybí pečlivé zdůvodnění toho, zda se stěžovatelka skutečně dopustila trestné činnosti, kladené jí za vinu ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a to včetně její korekce, obsažené však pouze v odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu. Původní poškození, označení tak soudem prvního stupně a odvolacím soudem, byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, zatímco poškozený, který nebyl vůbec připuštěn k hlavnímu líčení s tím, že mu žádná škoda prý nevznikla, byl v dovolacím řízení shledán oprávněným k vydání bezdůvodného obohacení a k náhradě škody. Závěry soudů proto nelze považovat za ucelené a kompletní.

Soud prvního stupně bude muset po případném doplnění dokazování věc znovu posoudit a zohlednit všechny související skutkové okolnosti; stěžovatelka musí být jednoznačně informována, z jakého jednání je obviňována, aby mohla v tomto směru vystavět svoji obhajobu. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. Jako obiter dictum také připomíná, že chápe trestní právo jako právo ultima ratio, jehož prostředky musí být užívány jen tehdy, pokud užití jiných právních nástrojů nepřipadá vůbec v úvahu, nebo by to bylo zjevně neefektivní. Z jeho judikatury tak jasně plyne zákaz neúměrného rozšiřování trestní represe.

Více na   https://www.usoud.cz/aktualne/obzalovanemu-z-trestneho-cinu-musi-byt-vzdy-zcela-jasne-a-zrejme-z-jakeho-jednani-je-o/


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vyplňte tuto CAPTCHA. Děkujeme. Time limit is exhausted. Please reload CAPTCHA.

*