Ministr spravedlnosti musí v extradičních případech zohledňovat stav a výsledek azylového řízení osoby, o jejíž vydání se jedná

Ústavní soud přijetím svého stanoviska ze dne 13. 8. 2013 vytvořil podklad pro sjednocení výkladové a aplikační praxe v otázkách extradičního řízení. Nutno podotknout, že Ústavní soud v souvislosti s azylovým řízením potvrdil názor, který jsme již dříve vyjádřili v případu Alexeje Torubarova, a naopak lze z uvedeného konstatovat, že praxe Ministerstva spravedlnosti je v této otázce zcela nesprávná a ve svém důsledku omezuje právo osob na spravedlivý proces a ohrožuje jejich postavení v souvislosti s možným vydáním.

Viz vyjádření ČHV: http://www.helcom.cz/reakce-chv-na-vyjadreni-ministra-spravedlnosti-fakta-o-kauze-torubarov/.

Ústavní soud se nejprve vyjádřil k možnosti osoby obrátit se na Ústavní soud. Osoba, o jejíž vydání se jedná, je oprávněna podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení krajského soudu o přípustnosti vydání. „Právě proti němu musí stěžovatel podat ústavní stížnost, pokud se domnívá, že posouzením otázky přípustnosti vydání ze strany obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv.“

Ústavní stížnost však může dotčená osoba podat také proti následnému rozhodnutí ministra spravedlnosti  o povolení vydání.

Ústavní soud dále zaujal stanovisko k velmi důležité okolnosti, kterou je často současně probíhající azylové řízení. Podle Ústavního soudu ministr spravedlnosti nemůže povolit vydání osoby, dokud nebude pravomocně skončeno azylové řízení (rozuměj správního řízení před Ministerstvem vnitra), včetně jeho případného soudního přezkumu.

„Pokud by mohl ministr spravedlnosti povolit vydání ještě před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany, posouzení žádosti této osoby by fakticky záviselo na z jejího hlediska nahodilé okolnosti, zda v jeho průběhu bude nebo nebude vydán. Samotné Ministerstvo vnitra by tak v řadě případů mohlo prodlužováním řízení dosáhnout situace, kdy mu v důsledku vydání žadatele nezbyde, než řízení o jeho žádosti zastavit. Takovýto postup by přirozeně vedl k nerovnému postavení žadatelů o mezinárodní ochranu, aniž by k tomu existoval jakýkoliv legitimní důvod. Bylo by mu možné přiznat znaky svévole, v důsledku čehož by došlo nejen k porušení práva osoby, o jejíž vydání jde, na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž též k porušení čl. 43 Listiny, jímž se Česká republika zavázala přijímat a zabývat se žádostmi o udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod.“

Podle Ústavního soudu ministr spravedlnosti také musí přihlédnout k dodatečnému udělení mezinárodní ochrany. Absurdní by byl naopak výklad, podle kterého by k této skutečnosti ministr přihlížet nemusel, zejména s ohledem na garanci ochrany základních práv a svobod.

Ústavní soud se rovněž vyjádřil k průtahům azylových řízení a k nemožnosti reparovat toto pochybení prostřednictvím extradičního řízení v neprospěch dotčené osoby:

„Řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zpravidla ztratí svůj význam, pokud je žadatel vydán do cizího státu ještě před jeho skončením, přičemž stejný závěr platí i ve vztahu k navazujícímu soudnímu přezkumu. V této souvislosti samozřejmě nelze podceňovat riziko neúměrného prodlužování délky řízení o vydání, jež je spojeno s podmíněním rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání skončením výše uvedených řízení. Toto riziko však samo o sobě nemůže představovat důvod, pro který by měla být osobě, o jejíž vydání jde, upřena ze zákona vyplývající možnost požádat o udělení mezinárodní ochrany a domoci se v jeho rámci posouzení existence důvodů, jež by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany, a tudíž nepřípustnost vydání. Je především povinností Ministerstva vnitra, aby v případech, kdy je vedeno řízení o vydání žadatele, postupovalo co nejvíce efektivně a bez průtahů a v tomto směru využívalo prostředky, které mu zákon o azylu poskytuje [např. § 10a písm. e) nebo § 16 odst. 2 zákona o azylu]. V tomto směru lze apelovat i na postup krajských soudů v řízení o žalobě proti příslušnému rozhodnutí Ministerstva vnitra (§ 32 soudního řádu správního) a Nejvyššího správního soudu v případném následném řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu.“   

Rovněž ČHV je nespokojen s délkou některých azylových řízení, proto jsme se v červnu 2013 obrátili s výzvou tohoto duchu na Ministerstvo vnitra.

Viz:

http://www.helcom.cz/tiskova-zprava-extradice-osoby-bez-ukonceneho-azyloveho-rizeni-je-nepripustna/.

Celý text stanoviska Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, a tisková zpráva jsou dostupné zde:

http://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews[tt_news]=2002&cHash=88d9ddc320d3d849ad82c1f170380f7a

Komentáře jsou zakázány.