Přečetli jsme za vás

Stát dá příští rok v rámci dotací neziskovým organizacím většinu peněz na sport

Neziskové organizace si mohou v příštím roce rozdělit dotace 5,68 miliardy korun. Mohou je získat na sport, vzdělávání, sociální služby, kulturu či boj s korupcí. Částka by měla být o 210 milionů korun vyšší než letos. Státní dotační politiku vůči neziskovým organizacím pro rok 2020 schválila již vláda. Proti letošku se mají výrazně seškrtat finance na projekty k zajištění rovných šancí pro ženy a muže, bydlení či na zdravotní prevenci, přidat se má na sport, boj s korupcí či na rodinnou politiku.

Česká ekonomika roste, i když růst zpomaluje. Pro příští rok ministerstvo financí podle srpnového odhadu očekává zvýšení HDP o 2,2 procenta, cen v průměru o 2,4 procenta a mezd o 5,7 procenta. Kabinet jednání o návrhu dotační politiky minulý týden přerušil. Původně počítal se zvýšením částky proti letošku o 85,5 milionu. Nakonec přidal na dotace 210 milionů, tedy o 3,8 procenta, a to hlavně na sport.

„Poskytováním dotací ze státního rozpočtu stát obstarává služby od neziskového sektoru, který službu odvede obvykle efektivněji a především levněji než jiné sektory,“ uvedl v podkladech pro vládu tým vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Dodal, že nižší cena služeb je dána hlavně tím, že organizace nevytvářejí zisk a že značný podíl práce odvedou dobrovolníci zdarma. „V poskytování nekomerčních, veřejně prospěšných služeb je neziskový sektor nezastupitelný,“ stojí v podkladech.

Vláda chce dotace rozdělit do 18 oblastí. Do boje s korupcí by mohly putovat čtyři miliony jako loni. Letos se částka snížila na 2,9 milionu. Na bydlení by dotace být vůbec neměly, letos mají dosahovat 7,8 milionu a loni se blížily 9,5 milionu. Na projekty pro národnostní menšiny by mělo být stejně peněz jako v minulých letech, 15,04 milionu. Méně by mělo plynout do péče o zdraví a prevence rizikového chování, a to dohromady o 15,85 milionu. Naopak posílit by měla rodinná politika z letošních 96,5 na 120 milionů. Ještě před týdnem to mělo být ale 140 milionů.

O poloviční částku proti letošku se mohou ucházet organizace, které se věnují projektům k zajištění rovných šancí pro ženy a muže. Místo nynějších 4,1 milionu a loňských víc než sedmi milionů pro ně vláda vyčlenila 2,1 milionu. O zhruba 46,5 milionu korun víc než letos by mělo být na aktivity v sociálních službách, tedy asi 164,2 milionu. Původní návrh počítal s částkou ještě o 21 milionů vyšší.

O 50 milionů se měly nejdřív snížit v příštím roce proti letošku dotace na sport, které měly činit 4,53 miliardy. Vláda nakonec 200 milionů přidala. Neziskové organizace by tak na sport měly získat 4,73 miliardy. Do vzdělávání a lidských zdrojů by mohlo putovat 1,8 milionu korun, zhruba o půl milionu víc než letos. O deset milionů méně než letos má být na zahraniční aktivity, počítá se s 181,4 milionu korun.

V podkladech pro vládu autoři upozorňují na to, že sumy na dotace si musí každý resort zajistit ve svém rozpočtu na příští rok sám. Částky se tak mohou ještě měnit. Dotace vyplatí pak jednotlivá ministerstva, úřad vlády a Česká rozvojová agentura. Celkem pro všechny žadatele, tedy nejen pro neziskové organizace, ale třeba i pro obce a další subjekty, by státní dotace podle plánu měly v příštím roce činit téměř 8,02 miliardy. Je to zhruba o 336 milionů víc, než se očekává letos. Proti loňsku je částka pro příští rok vyšší skoro o miliardu.

Více na http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/stat-da-pristi-rok-neziskovkam-dotace-5-68-mld-kc-rozhodla-vlada.nejvice-pujde-na-sport

Platit z daní genderové neziskovky se vyplatí

Vláda se v těchto dnech zabývá návrhem rozpočtu na další rok. Jak už informovala média, dotaci Úřadu vlády pro neziskové organizace na podporu rovnosti žen a mužů čeká další snížení. Z původních sedmi miliónů korun se přes letošní čtyři milióny dostane příští rok možná jen na pouhé dva milióny – a to pouze za předpokladu, že ji z rozpočtu nevyškrtne některý poslanecký návrh.

Je takové snížení dotace špatnou zprávou pro nás všechny? Potřebujeme vůbec vyčleňovat peníze na něco tak abstraktního, jako je rovnost žen a mužů?

Genderová rovnost dnes u veřejnosti nestojí na žebříčku témat, která si zaslouží podporu, nijak vysoko. Většina lidí má za to, že ženy a muži si už dávno rovní jsou. Ženy mají přece volební právo, mohou se ucházet o stejné pracovní či politické pozice jako muži, a dokonce to podle mnohých zřejmě vypadá, že pokud nám ženy ještě nevládnou, tak zanedlouho budou. Feministky a ti, kdo o nutnosti podporovat rovnost mluví, jdou prý navíc proti přirozenosti toho, jak vztahy mezi ženami a muži odedávna vypadaly. A kdyby bylo po jejich, tak mají kluci zakázáno hrát si s autíčky a povinně se učí vařit. O tom, jak to mezi ženami a muži je, by si měla každá rodina nebo firma rozhodnout sama.

Navzdory tomu má ale Česká republika Vládní strategii pro rovnost žen a mužů, jejíž prosazování sleduje i zvláštní Rada vlády. Proč, když podle obecného mínění rovnost žen a mužů už máme?

Ano, volební právo ženy mají, studují vysoké školy – dokonce úspěšněji než muži – a kandidují do Parlamentu. V tom už ale tak úspěšné nejsou, ve Sněmovně jich pouze necelých 23 procent žen, v Senátu jen 16 procent. Průměrný příjem žen je na úrovni 78 procent příjmu mužů. Dá se tedy s mírnou nadsázkou tvrdit, že ženy sice chodí do práce stejně jako muži od pondělí do pátku, za pátek už ale nedostávají zaplaceno. Ženy jsou také mnohem častěji oběťmi domácího či sexuálního násilí. Zvlášť vážným problémem žen – konkrétně samoživitelek a osaměle žijících seniorek – je chudoba.

Platy mužů a žen na stejných pozicích ve stejných organizacích se liší v průměru o jedenáct procent. Za tím vším stojí spletitá síť příčin, jak na straně stávající legislativy, tak na straně samotných žen či mužů a předsudků zakořeněných v našich myslích. Vezměme si například rozdíl mezi platy žen a mužů. Vysvětlit jej lze do jisté míry různými typy pozic vykonávaných ženami a muži.

Zatímco muže najdete častěji v lépe placených technických oborech a na vyšších pozicích, ženy zastávají s větší pravděpodobností profese související s péčí a výchovou, jako je například ošetřovatelství či učitelství. Hodnota práce se ale v jednotlivých profesích historicky odvíjela i od toho, zda ji vykonávali spíše muži či ženy. Příkladem budiž programování – dokud bylo doménou žen, jednalo se o podprůměrně placenou práci; ve chvíli, kdy do něj vstoupili muži, platy vylétly nahoru.

Navíc část rozdílu mezi platy žen a mužů jde na vrub tomu, zda jste muž, či žena. Platy na stejných pozicích ve stejných organizacích se liší v průměru o jedenáct procent. Dlouhé období péče o děti a nedostatek míst ve školkách a jeslích matkám komplikují návrat do zaměstnání. Propast mezi průměrnými platy žen a mužů se tak ještě prohlubuje.

Rozdíl mezi platy a obtíže sladit práci s rodinou komplikují život zejména sólo matkám, kterých je pětapůlkrát víc než sólo otců. Protože o děti u nás zpravidla pečují ženy, zatímco otcové živí rodinu, zůstává toto dělení zachováno – ne vždy k vzájemné spokojenosti – i po rozvodu.

Pro nás všechny jsou podstatné jejich následky. Nízké platy v produktivním věku vedou k nízkým důchodům a větší zranitelnosti starší generace žen. Chudoba a násilí v rodinách, kde vyrůstají děti, mají tendenci se v dalších generacích opakovat. Vzniká tak řetězec sociální patologie. I taková „drobnost“ jako nedostatek školek a jeslí snižuje zaměstnanost matek malých dětí, a tak redukuje příjmy státu. Výzkumná studie think tanku IDEA uvádí konzervativní odhad, že zřízení jednoho místa ve školce přinese státu čistý zisk deset tisíc korun měsíčně.

Proč tedy potřebujeme dotaci na podporu rovnosti? Stát řeší nejen akutní pomoc těm, kdo nerovnostmi nejvíc trpí. To je relativně dobře pokryto dotacemi ministerstev a Evropského sociálního fondu. Klíčové je hledat cesty, jak problémům předcházet. Jedna věc je pak vytváření preventivních služeb – jako je třeba podpora lépe placeného pracovního uplatnění žen –, ale ještě důležitější je veřejná osvěta a vedení kontinuálního dialogu s klíčovými hráči o tom, jak by měla vypadat a zejména být zaváděna legislativa dotýkající se příčin nerovnosti. Nejde tu o žádné prosazování vlivu nevolených subjektů na stát. Jde naopak o podporu státu v oblasti, kde nemá dostatečnou expertízu – a současně o běžnou praxi v jiných oblastech i zemích světa.

Dotace pro nevládní organizace na podporu rovnosti žen a mužů tuto službu plní, jak je patrné ze seznamu podpořených projektů. Státu se vyplatí, protože organizace nejméně třicet procent nákladů financují z jiných než státních prostředků – dobrovolnickou prací, z darů či příspěvků nadací – a navíc pokrývají velmi různorodé oblasti. Pokud budou příští rok peníze na jejich práci chybět, připravíme se o šanci systémově řešit něco, co pálí nás všechny. Je to, jako bychom místo důkladné opravy děravé střechy nakoupili jen kbelíky a hadry na utírání mokré podlahy.

Více  na https://czlobby.cz/cs/zpravy/platit-z-nasich-dani-genderove-neziskovky-se-vyplati

Český helsinský výbor nesouhlasí se snížením dotací na podporu organizací hájících práva žen v roce 2020

Pomoc týraným ženám či obětem sexuálního násilí, vytváření svépomocných komunit romských žen či podpora rodičům, kteří nedostávají výživné – tyto a další služby, které poskytují nevládní organizace, chce stát v příštím roce omezit. Přitom právě práce těchto organizací pomáhá státu naplňovat jeho strategické cíle a jejich expertízu stát aktivně využívá mj. i k tomu, aby doložil plnění závazků plynoucích z mezinárodních smluv.

Ještě loni rozděloval Úřad vlády na podporu rovnosti žen a mužů 7 milionů korun, letos to byly již pouhé 4 milióny a příští rok to mají být jen 2 miliony. Tünde Bartha, náměstkyně pro řízení Sekce Kabinetu předsedy vlády ČR, k tomu říká: „Na příští rok je pro rovnost mužů a žen vyčleněna částka 2 miliony Kč. Za Úřad vlády jsme požadovali o 5 milionů Kč více. Ministerstvo financí nám bohužel nic navíc nepřidělilo.”

„Státu se tyto dotace vyplatí, jde o využití práce organizací, které mají dlouholeté zkušenosti a i díky zapojování dobrovolníků pracují efektivněji než stát,“ říká Eliška Kodyšová, předsedkyně České ženské lobby, kde je Český helsinský výbor členem.

Více na https://czlobby.cz/cs/zpravy/tz-pujdou-v-roce-2020-na-pomoc-tyranym-zenam-ci-samozivitelkam-pouhe-2-miliony

Vyšla metodika řešení krizových a havarijních situací – Asistence lidem s disabilitou při katastrofách

Ministerstvo vnitra vydalo příručku, která vznikla v rámci evropského projektu EUNAD Implementace. Projekt se zaměřoval na potřeby a specifika interakce a komunikace členů zasahujících složek a dalších pomáhajících s lidmi s různými typy postižení v kontextu krizí, katastrof a traumatu.

Příručka je stručnější variantou výstupní publikace „Assisting People with Disabilities in Case of Daster“, kterou vydal v roce 2017 Německý federální úřad pro civilní ochranu a asistenci při katastrofách, zároveň je přizpůsobena českému prostředí. Partnerem projektu za Českou republiku byla Karlova Univerzita v Praze, dále Ministerstvo vnitra ČR a Policie ČR. Svojí odborností přispěl do projektu také Hasičský záchranný sbor ČR, který se této problematice věnoval i předtím.

Více informací naleznete na stránkách Ministerstva vnitra zde.

Postih špatného zacházení se seniory opět odložen vládou

V průběhu července vláda přijala nesouhlasné stanovisko k poslaneckému návrhu, který navrhoval zavést přestupek v sociálních službách za špatné zacházení. Ombudsmanka s důvody odmítnutí nesouhlasí a nepovažuje za šťastné, aby vláda čekala se zavedením přestupku až do roku 2021, kdy je plánována účinnost přislíbené připravované vládní novely.

Přitom ombudsmanka dlouhodobě upozorňuje, že by špatné zacházení v sociálních službách mělo být přestupkem. Pokud totiž policie dojde k závěru, že jednání ze strany zařízení nedosahuje intenzity trestného činu, celá věc tím končí, přestože mohlo jít o závažný zásah do důstojnosti, soukromí, o ponižující zacházení aj. Stát by měl konečně začít práva seniorů a nemocných v zařízeních efektivně chránit.

Na rozdíl od vlády je ombudsmanka přesvědčena, že po 13 letech účinnosti standardů v sociálních službách nelze pochybovat o tom, že by kontrolní orgány nerozpoznaly, co je zásahem do důstojnosti nebo soukromí klienta zařízení sociálních služeb. Odsunutím možnosti uložit sankci za špatné zacházení se nejméně na další dva roky fakticky „zmrazí“ možnost křehké seniory účinně chránit.

Sociální služby se dlouhodobě potýkají s problémy. Poskytovatelům chybí finanční prostředky na zlepšování materiálních podmínek i na zajištění personálu. Platy v sociálních službách nejsou konkurenceschopné a zařízení už několik let nedokážou sehnat nejen dost personálu, ale nemohou sehnat zejména kvalifikované pracovníky, zejména v přímé péči nebo zdravotní sestry. Ombudsmanka přitom na základě  poznatků ze systematických návštěv (797.6 kB, Adobe Acrobat dokument) zařízení sociálních služeb dlouhodobě upozorňuje, že právě nedostatek personálu bývá často příčinou zásahů do důstojnosti a soukromí klientů a vede k omezování jejich práv.

Ve špatném stavu je i  inspekce kvality sociálních služeb MPSV. Mezi jiným i v důsledku ukončení spolupráce s externími odborníky na danou oblast se rapidně snížil počet provedených inspekcí. Zatímco v roce 2017 bylo provedeno 305 inspekcí ve 166 pobytových zařízeních, o rok později jich bylo už jen 222 v 93 pobytových zařízeních. V letošním roce nastává další pokles, v prvním pololetí bylo provedeno jen 72 inspekcí ve 43 zařízeních. Ani tímto způsobem tak není zaručena kvalita sociálních služeb, ani dostatečná úroveň ochrany práv seniorů.

Statistická ročenka MPSV uvádí, že na konci roku 2017 bylo v pobytových sociálních službách 76 148 osob, z toho více než 15 000 trvale upoutaných na lůžko. Podle ombudsmanky je alarmující, že těmto seniorům stát nedokáže zaručit důstojné zacházení, když chybí dostatečné materiální a personální zajištění sociálních služeb, chybí zajištění fungující a efektivní inspekce a nyní se nejméně na další dva roky má odsunout i možnost sankce za špatné zacházení.

Více na https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2019/je-alarmujici-ze-stat-odsouva-ochranu-senioru/

Nový pojem předsudečná nenávist je předmětem sporů

Předsudečnou nenávistí lidí, kteří ani netuší, že se dopouštějí trestné činnosti, už se zabývá policie i státní zastupitelství. Vyplývá to z poslední zprávy o extremismu. Na zavedení kategorie chování předsudečné nenávidění a na sledování předsudečné nenávisti mezi lidmi se shodly policie, Nejvyšší státní zastupitelství a zpravodajské služby s podporou expertů. Nový oficiální druh nenávisti se stal součástí zprávy o extremismu, ale je také obsahem interpelace ministra vnitra.

Podle poslední zprávy o extremismu za 2. čtvrtletí 2019 se projevy předsudečné nenávisti stále častěji zabývá policie. „Projevy předsudečné nenávisti představují ohrožení demokracie, konkrétních skupin lidí a jednotlivců a brání konstruktivnímu řešení společenských problémů. Orgány činné v trestním řízení se proto stále častěji zabývají projevy předsudečné nenávisti osob, které nepatří k žádnému extremistickému uskupení. Tyto osoby často ani netuší, že se svými výroky či činy dopouštějí trestné činnosti. V rámci trestního řízení pak mají tendenci je bagatelizovat,“ stojí ve zprávě doslova.

„Projevy předsudečné nenávisti se liší od extremistických zejména tím, že nemusí být spojeny s některou z totalitních ideologií. Osoby, které se jich dopouštějí, nemusejí být nutně členové či příznivci extremistických hnutí. Rovněž u nich absentuje jasné volání po svržení systému pluralitní demokracie a jeho nahrazení systémem totalitním,“ vysvětluje vnitro ve Zprávě o extremismu a předsudečné nenávisti za rok 2018, která rovněž obsahuje konkrétní definici tohoto chování.

Interpelace: Chcete opět zavádět policejní stát?

Přesto mnoha lidem v diskusích tento pojem stále není srozumitelný. Kvůli obsahu pojmu předsudečná nenávist a kvůli následkům zavedení této kategorie pro obyvatele interpelovala ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD) na červnové schůzi poslanecké sněmovny poslankyně Karla Maříková (SPD): „Ústavní soud však připomíná, že působení na pudy není zatím v České republice zákonem regulováno. Nejde tedy náhodou o snahu obcházení současného právního systému vaším ministerstvem? Chcete opět po změně režimu v České republice zavádět policejní stát?  Ministerstvo vnitra přikládá definici rizik projevů „předsudečné nenávisti´; jsou podle vašeho ministerstva v řadě oblastí podobná s riziky, která představují extremisté. Znamená to, pane ministře, že když někdo řekne nebo napíše, že nemá rád třeba multikulturalismus, protože to je vykořenění národa a ztráta identity, bude za to trestán a je podle vás extremista? Kdo bude určovat, co je předsudečná nenávist? Vy? Nebo jsou na to vyčleněni nějací úředníci? Znamená to, že tímto takzvaným náhubkovým zákonem chcete regulovat chování a názory lidí a trestat je? Nerozporuje se náhodou tento zákon s Ústavou, kde je zaručena svoboda projevu a slova? A jakou další finanční zátěž tento výmysl představuje pro státní rozpočet? Jelikož někdo – jestli jsou na to vyčleněni nějací pracovníci a jaká personální zátěž to bude pro Policii České republiky, která už nyní trpí nedostatkem personálu?,“ uvedla poslankyně. Tu nyní prošetřuje policie, jak uvádí právě zpráva o extremismu. Maříková v lednu na svém profilu na sociální síti facebook přirovnala migranty k invazivním druhům rostlin a zvířat, jimž by měl být zakázán vstup do Evropské unie. Policie se věcí zabývá pro podezření z přečinu Podněcování k nenávisti.

V rovině trestního práva není změna

Podle ministra vnitra Hamáčka však předsudečná nenávist není právní pojem: „Pojem předsudečné nenávisti začalo Ministerstvo vnitra využívat v souvislosti s tím, jak se mění struktura scény, která se projevuje nenávistně vůči jiných skupinám obyvatel. Chci jasně říci, a tím odpovídám na některé z vašich otázek, že se nejedná o právní pojem a v rovině trestního práva nedošlo k žádným změnám, neboť postih trestných činů motivovaných nenávistnou pohnutkou je v našem trestním právu dostatečný a vychází i z mezinárodních závazků České republiky,“ uvedl ve své odpovědi poslankyni.

Podle jeho slov v poslanecké sněmovně jde o dohodu orgánů činných v trestním řízení, tajných služeb a o doporučení zástupců neziskovek a učitelů. „Důvodem této změny terminologie je skutečnost, že v současné době se tradiční extremisté z obavy z postihu už otevřeně nehlásí k neonacismu, nicméně jádro jejich ideologie, které spočívá v šíření nenávisti, zůstává stejné. Navíc jsme svědky toho, že k nenávistným projevům se uchylují i jiné osoby, které nelze spojovat s totalitními ideologiemi či extremismem. A úlohou státu je se těmto projevům věnovat a poskytovat ohroženým skupinám ochranu. Takže kategorie předsudečná nenávist není konstruktem Ministerstva vnitra. Je to výsledek konsenzu všech relevantních rezortů – policie, zpravodajských služeb a Nejvyššího státního zastupitelství. A zavedení této terminologie nám doporučovali jak akademičtí odborníci, tak také lidskoprávní organizace,“ řekl poslankyně v odpovědi Hamáček.

Hamáček: Ano, nenávist může být trestná

S takovou odpovědí se ovšem poslankyně nespokojila a žádala odpověď na otázku, zda za předsudečnou nenávist může být někdo trestán: „Pane ministře, nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce, stejně jako třeba mít rád. Předsudek je zakořeněný úsudek nebo názor. Je tedy emoce pohnutka nebo třeba trestný čin? Je úsudek podle vás tedy pohnutka? Je nenávist sama o sobě negativní jev? A zda ji jako emoci vůbec lze racionalizovat? Lze vědomě a cíleně nenávidět? A až mi odpovíte na tyto otázky. Tak může být tedy ten, kdo vlastně nenávidí, trestán? Můžeme být tedy trestáni za emoce? Jste schopen vůbec konkrétně odpovědět na tyto otázky?,“ vznesla dodatečnou otázku poslankyně Maříková.

Podle ministra vnitra může být člověk trestán jen za to, co je trestné: „Člověk může být trestán za to, co je trestné. A co je trestné, říká trestní zákoník. A já jsem vám řekl, že my jsme z hlediska trestního zákoníku nic neměnili. Pouze jsme zavedli nový termín, který popisuje některé fenomény v naší společnosti, nic víc, nic míň,“ uvedl ministr.

Poté odpověď zpřesnil: „To znamená, pokud se mě ptáte, zda někdo může být trestán za nenávist, pokud naplní skutkovou podstatu trestného činu, ano. Ale o tom, zda bude potrestán a jak bude potrestán, nerozhodne Ministerstvo vnitra ani já, ale rozhodne o tom nezávislý soud. A znovu říkám, na trestním zákoníku jsme nic neměnili. Pouze jsme po dohodě s dalšími resorty zavedli tento nový termín jako popis určitého fenoménu ve společnosti. Takže ještě jednou a naposledy. Trestán může být ten, kdo poruší zákon, a o tom jeho trestu rozhodne nezávislý soud,“ řekl doslova ministr v odpovědi na interpelaci na červnové schůzi poslanecké sněmovny.

Více na https://www.ceska-justice.cz/2019/08/hamacek-k-pojmu-predsudecna-nenavist-extremiste-uz-se-obavaji-otevrene-hlasit-k-neonacismu/

Jak se v Česku žije vícečetným rodinám?

Situací vícečetných rodin se podrobněji zabývá Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Ve svém projektu „Komplexní výzkum o situaci rodin a seniorů 2018-2022“ se každoročně zaměřuje na konkrétní typy rodin, jejich situaci a případné problémy, kterým čelí. V roce 2018 se šetření zaměřilo na rodiny se třemi a více dětmi a rodiny rekonstituované, pro šetření v roce 2019 byly vybrány rodiny samoživitelů.

Rodiny se třemi a více dětmi jsou poměrně vzácné – tvoří pouze 8 % úplných rodin a 5 % neúplných rodin se závislými dětmi. Rodiče jsou v těchto rodinách většinou v manželském svazku. Tři a více dětí bylo podle údajů posledního sčítání lidu v necelých 80 tisících rodin. Míra nezaměstnanosti matek tří a více dětí je v porovnání s rodinami s méně dětmi nižší. V těchto rodinách převládá strategie čerpání rodičovské dovolené do tří let věku dítěte. Pětina dotazovaných rodin podle svých slov hospodaří se svými příjmy zcela bez obtíží, velmi obtížně pak s příjmy vychází desetina těchto rodin. Jako nejvíce zatěžující se ukazují výdaje za volnočasové aktivity dětí. Pouze polovina zaměstnaných rodičů z vícedětných rodin uvádí, že slaďování pracovního a rodinného života zvládá bez problémů, třetina naopak zvládá práci na úkor rodiny či naopak. Vztahy mezi dětmi a rodiči byly v naprosté většině rodin hodnoceny pozitivně. Péči o děti a finanční zabezpečení rodinných potřeb dotazované rodiny vnímají jako vlastní odpovědnost, naopak odpovědnost a podporu v péči o zdravotně postižené a seniory přisuzují státu. Finanční situace, nedostatečná velkost bytu nebo auta, vlastní věk a zdravotní stav jsou překážky, které respondenti spatřovali při plánování dalšího dítěte.

Více na https://www.mpsv.cz/files/clanky/36044/vyzkum_Rodiny_se_tremi_a_vice_detmi.pdf

Ústavní soud potvrdil ústavnost oprávnění vyšších soudních úředníků rozhodovat o zastavení exekuce

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítlo návrh Okresního soudu v Liberci na zrušení § 11 písm. g) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 293/2013 Sb., ve slovech „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“. Ve zbytku byl návrh odmítnut jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Okresní soud v Liberci podal návrh na zrušení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. v souvislosti s řízením, ve kterém rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu vydaného vyšší soudní úřednicí, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Napadené ustanovení vymezuje oprávnění vyššího soudního úředníka provádět v občanském soudním řízení nebo v soudním řízení správním úkony soudu prvního stupně. Zároveň stanoví výčet úkonů, v jejichž případě se toto oprávnění neuplatní. Navrhovatel nenamítá neústavnost oprávnění vyššího soudního úředníka provádět úkony prvního stupně obecně. Shledává ji však v tom, že ačkoliv jde o komplexní zákonnou úpravu uvedeného oprávnění, její součástí není výjimka z tohoto oprávnění vztahující se právě na rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. Oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o návrhu na zastavení exekuce přitom považuje za rozporné s čl. 94 Ústavy, podle jehož odstavce 2 zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané. Navrhovatel ve své argumentaci vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10, kterým byl zrušen § 11 zákona č. 121/2008 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle tohoto nálezu neodpovídá postavení vyššího soudního úředníka, aby rozhodoval nezávisle na soudci, navíc o věci samé, jak je tomu právě v případě zastavení řízení. Vyšší soudní úředníci mohou činit samostatně pouze takové úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli při výkonu soudnictví. Navrhovatel zároveň upozornil na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem opakovaně ruší rozhodnutí o zastavení exekuce vydaná vyššími soudními úředníky právě s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu, a to pro nedostatek oprávnění vyšších soudních úředníků.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zákonným vyjádřením právní normy, která má být navrhovatelem v řízení použita a jejíž neústavnost je jím tvrzena, je pouze část § 11 písm. g) zákona vyjádřená slovy „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“. Právě tato část ustanovení brání navrhovateli, aby ve věci rozhodl tak, že vyšší soudní úředník nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení exekuce. Zrušení celého napadeného ustanovení by za tímto účelem nebylo nezbytné. Ve zbylé části proto Ústavní soud návrh odmítl pro neoprávněnost navrhovatele a dále věcně posuzoval pouze ústavnost výše vymezené části ustanovení.

Ustanovení § 11 písm. g) zákona o vyšších soudních úřednících ve slovech „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“ ve spojení s úvodní větou napadeného ustanovení zakládá oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o pověřování soudního exekutora, nařízení výkonu rozhodnutí a exekuce k vymožení peněžitého plnění a jejich zastavení v případech, kdy exekučním titulem není exekutorský zápis nebo notářský zápis.

Svěření těchto i jiných úkonů soudu zákonem vyšším soudním úředníkům je opodstatněno tím, že tito tvoří odborný personál soudů, který i jinak zajišťuje soudcům kvalifikovaným způsobem podmínky pro výkon jejich funkce. Jednotlivá soudní řízení vyžadují provedení řady úkonů, jejichž povaha je často jednoduchá nebo formální, a tudíž není věcný důvod, aby je nezbytně vykonávali přímo soudci. Vyšší soudní úředníci by navzdory tomu, že se u nich vyžadují nižší kvalifikační předpoklady než u soudců, měli být odborně způsobilí tyto úkony činit sami pod dohledem soudce.

Rozsah úkonů soudu, které jsou vykonávány prostřednictvím vyšších soudních úředníků, ale také asistentů soudců, justičních čekatelů, soudních tajemníků či soudních vykonavatelů, není marginální. V některých soudních agendách, konkrétně při vydávání platebních rozkazů či v exekučních věcech, jde v posledních letech o statisíce rozhodnutí ročně. Otázka ústavnosti předmětného oprávnění se tak v širších souvislostech významným způsobem dotýká celého současného systému fungování soudnictví, který se s ohledem na rozsah činnosti soudů bez účasti uvedených kvalifikovaných zaměstnanců neobejde. Právě oni ve velké míře přispívají k tomu, že je soudní ochrana v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod poskytována účastníkům řízení bez zbytečných průtahů.

Tyto skutečnosti nemění nic na tom, že i když se vyšší soudní úředníci podílejí na výkonu soudní moci, nejde o soudce. S jejich postavením není spojena záruka osobní nezávislosti jako v případě soudců a k samostatnému výkonu soudní moci nemají ani odpovídající demokratickou legitimitu. Rozhodovací činnost vyšších soudních úředníků přesto není ústavně vyloučena, avšak pouze pod podmínkou, že v rámci soudního řízení nenahrazuje ústavně předpokládaný způsob rozhodování soudů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy ani neznemožňuje účastníkům řízení výkon jejich základního práva na soudní ochranu. Rozhodnutí soudu vydané vyšším soudním úředníkem může představovat pouze určitou jinou zvláštní formu právní ochrany, byť poskytované v rámci soudního řízení. Nesmí jít o výkon pravomoci, která je ústavním pořádkem vyhrazena výlučně soudům. Současně musí být zajištěno, že vydání rozhodnutí bez účasti soudce bude moci být kompenzováno v dalších fázích soudního řízení, jejichž součástí bude i přezkum tohoto rozhodnutí soudcem.

Posouzení ústavnosti části napadeného ustanovení tak předpokládalo zodpovězení dvou otázek: a) zda předmětné oprávnění není vyhrazeno výlučně soudcům, což by znamenalo, že musí být vždy vykonáváno prostřednictvím soudce některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy, a b) zda toto oprávnění nemá za následek, že by soudní řízení jako celek neodpovídalo požadavkům na soudní ochranu plynoucím z ústavního pořádku, zejména čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

K první otázce Ústavní soud uvádí, že z ústavního pořádku nevyplývá, že by rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce bylo výkonem pravomoci, jež by musela být svěřena vždy výlučně soudcům. V případě druhé otázky nutno zdůraznit změny, které doznala zákonná úprava od vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Zákon o vyšších soudních úřednících dnes již vylučuje, aby soudní řízení skončilo rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem bez možnosti podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, o němž by rozhodoval soudce. Samotným oprávněním vyššího soudního úředníka se tak nevyčerpává funkce soudu při poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, ani právo účastníků řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Účastník řízení má vždy možnost podat buď řádný opravný prostředek (odvolání, odpor, námitky), nebo, nepřipouští-li takovýto opravný prostředek zákon, námitky podle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících, na jejichž základě předseda senátu napadené rozhodnutí potvrdí nebo změní. V případě rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce je tak vždy zachována soudní ochrana prostřednictvím rozhodnutí vydaného soudcem některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy.

Uvedené závěry se přiměřeně uplatní i v případě rozhodování vyššího soudního úředníka o pověřování soudního exekutora a nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce k vymožení peněžitého plnění.

Ústavní soud uzavírá, že se provedeným výkladem v souladu s § 13 zákona o Ústavním soudu odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním jménem a na svou vlastní odpovědnost. Podle tohoto nálezu mohou vyšší soudní úředníci konat samostatně pouze úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli, tedy především úkony jednoduché a rutinní povahy. Takto kategorický výklad podle Ústavního soudu nadále není udržitelný. Vychází totiž z nesprávného předpokladu, že rozhodnutí vyššího soudního úředníka ve své podstatě nahrazuje rozhodování soudce, ačkoli podle platného zákona o vyšších soudních úřednících jde o pouhé doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se – na rozdíl od dřívější zákonné úpravy – nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů.

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-potvrdil-ustavnost-opravneni-vyssich-soudnich-uredniku-rozhodovat-o-zasta/

Ke kumulaci výkonů trestů odnětí svobody

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Jednalo se o stěžovatele, který byl opakovaně podmíněně odsuzován za trestnou činnost související s jeho závislostí na drogách. Nejdříve byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 1 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let. Podruhé byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let. Teprve potřetí byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 let, který nebyl podmíněně odložen. Poté příslušný okresní soud nařídil výkon prvního trestu odnětí svobody; proti tomuto usnesení stěžovatel nepodal stížnost, jelikož dle svých slov celkový trest odnětí svobody v délce 4 let považoval za přiměřený vzhledem k tomu „jaké věci vyváděl … aby se poučil, polepšil a mohl se následně pokusit žít život normálního občana.“ Stěžovatel však již nesouhlasil s nařízením výkonu v pořadí druhého trestu odnětí svobody v délce 2,5 let, jelikož by měl vykonat kumulovaný trest v délce 6,5 roku, což vzhledem k páchané trestné činnosti, která souvisela zejména s jeho drogovou závislostí, považuje za příliš přísný trest. Navrhoval proto obecným soudům využít výjimečnou možnost ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za zpřísněných podmínek (§ 86 odst. 1 trestního zákoníku).

Ústavní soud se při posuzování naplnění podmínek výjimečnosti tohoto postupu podrobně zabýval otázkou kumulace (řetězení) výkonů trestů odnětí svobody, která byla opakovaně kritizována praxí (takové řetězení bylo označeno mimo jiné za „naprostou absurditu“ předsedou Městského soudu v Praze Liborem Vávrou). Nezřídka totiž odsouzení vykonávají několik trestů odnětí svobody, které jim byly uloženy nezávisle na sobě za trestnou činnost spáchanou po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku za dřívější trestnou činnost. Na základě detailní analýzy odborné literatury a právních předpisů Ústavní soud došel k závěru, že současná právní úprava nezabraňuje nepřiměřeně dlouhým výkonům trestů odnětí svobody a dostatečně neumožňuje individualizaci trestů vzhledem k osobě pachatele. Výslovně totiž neumožňuje soudcům zohlednit dříve uložené dosud nevykonané tresty při ukládání trestů za trestnou činnost spáchanou po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku pro předcházející trestnou činnost.

Byť je vyhlášení rozsudku skutečností, která může opodstatňovat určité (ve vybraných případech i výrazné) zpřísnění trestu v důsledku toho, že pachatel byl do určité míry skutečně varován, vyhlášení rozsudku samo o sobě nebývá tou dostatečně silnou skutečností opodstatňující ukládání trestů nezávisle na dříve uložených dosud nevykonaných trestech. Komunikace sdělení morálního odsouzení (tedy varování) spočívá zejména v tzv. „hard treatment“, tedy ve výkonu trestu: Ten totiž zprávu o morálním odsouzení znásobuje a rozlišuje různě závažná morální odsouzení. Morální odsouzení je tak plně komunikováno až vykonáním trestu (tedy poté, co bylo na odsouzeného plně působeno trestem), přičemž následně záleží primárně na propuštěném, aby dále určoval směr svého života.

Byť je výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody po výraznou většinu (i prodloužené) zkušební doby významným faktorem svědčícím pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, není nezbytně nutné, aby k nařízení výkonu v takovém případě skutečně došlo. Naopak efektivněji může v takovém případě zapůsobit stanovení přiměřených omezení a povinností směřujících k vedení řádného života, které by bylo možné realizovat i ve výkonu trestu odnětí svobody; takové řešení naplňuje vybrané účely trestů a reaguje na trestnou činnost pachatele bez toho, aby mu bylo uloženo vykonávat tresty nepřiměřené závažnosti jím spáchané trestné činnosti.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že pokud soudy nereagují na podstatné námitky účastníků a předmětná rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, pak dochází k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vznášel řadu důvodů, pro které podle něj soudy měly přistoupit k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, mezi kterými byl i výkon dříve uložených trestů. Obecné soudy se však jimi v napadených rozhodnutích nijak nezabývaly a to ani za situace, kdy s takovým postupem souhlasil i státní zástupce při řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-potvrdil-ustavnost-opravneni-vyssich-soudnich-uredniku-rozhodovat-o-zasta/

Ustanovení vylučující soudní přezkum rozhodnutí, na základě kterého nebylo uděleno státní občanství cizinci z důvodu bezpečnosti státu, je ústavně konformní

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítlo návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů.

Nejvyšší správní soud podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s řízením o kasační stížnosti neúspěšného žadatele o české státní občanství (občana Ruské federace). Tomuto žadateli nebylo uděleno české státní občanství z důvodu bezpečnostního rizika, které dle stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb pro Českou republiku představuje (§ 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky). Na základě napadeného ustanovení je v takovém případě vyloučen soudní přezkum správních rozhodnutí o zamítnutí žádostí o udělení státního občanství. Tato rozhodnutí se přitom zakládají na utajovaných informacích, ke kterým žadatel nemá přístup a které se nestávají součástí spisu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s principem demokratického právního státu, se zákazem diskriminace a právem na přístup k soudu. Je toho názoru, že zákon může odepřít přístup k utajovaným skutečnostem, nesmí však současně odejmout soudní přezkum rozhodnutí z nich vycházejících.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, neboť ta jsou pod ochranou soudní moci. Citovaný článek tak poskytuje zákonodárci prostor, aby soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zákonem vyloučil (tzv. výluka soudního přezkumu), ani formou zákona však není možno vyloučit přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neexistuje žádné základní právo, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci svým rozhodnutím neudělí státní občanství. Rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu tak nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Napadené ustanovení nevylučuje ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí o neudělení státního občanství, ale jen ta, kterými byla žádost zamítnuta z důvodů spojených s bezpečností státu a která vychází z utajovaných informací policie a zpravodajských služeb. Ústavní soud se právní úpravou takových rozhodnutí již v minulosti zabýval, když zamítl návrh na zrušení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, který ukládá ministerstvu, aby v odůvodnění zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, které z takových stanovisek bezpečnostních služeb vyplývají (nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2NJn4W7 ).

Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že: „uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli o občanství sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu.“

Pokud jde o cíl napadené právní úpravy, ten je s ohledem na její provázanost s § 22 odst. 3 zákona o státním občanství shodný, tzn. bezpečnostní zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací. Takový cíl pak lze považovat za legitimní. Napadená úprava tak není projevem svévole zákonodárce ani rozporná s principy demokratického právního státu.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Ludvík David, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček a David Uhlíř. 

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/ustanoveni-vylucujici-soudni-prezkum-rozhodnuti-na-zaklade-ktereho-nebylo-udeleno-statn/

Další příspěvky

Všechny publikované příspěvky naleznete zde.