Přečetli jsme za vás

Ústavní soud k posouzení nároku na osvobození od soudního poplatku: právo na přístup k soudu nesmí skončit za mřížemi věznice

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel byl v roce 2014 shledán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry a přečinu úvěrového podvodu, kterých se dopustil při výkonu advokacie při manipulování s advokátními úschovami. V současnosti vykonává čtyřletý trest odnětí svobody. V srpnu 2016 podal k Městskému soudu v Brně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti jednomu ze svědků v jeho trestní věci, domáhal se po něm zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím. Zároveň požádal soud o osvobození od soudního poplatku, jehož výše činila 28 000 Kč. Uvedl, že ve výkonu trestu pracuje a po odečtení nákladů na výkon trestu činí jeho měsíční odměna 350 Kč. Jeho veškerý majetek postihly exekuce a navíc je proti němu vedeno insolvenční řízení. Městský soud mu osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Zdůraznil přitom, že situace, ve které se stěžovatel ocitl, je důsledkem jeho trestné činnosti. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele nevyhověl. V rámci odůvodnění doplnil, že stěžovatel dosud vlastní nemovité věci, byť jsou postiženy exekucí. Nedostatek prostředků na účtu či v hotovosti neznamená nárok na osvobození od soudního poplatku, k němu mohou vést pouze mimořádné případy, ve kterých se poplatník nezaviněně ocitne v celkově nepříznivé situaci. Následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, a proto se obrátil se svou ústavní stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Právo na přístup k soudu nesmí skončit za mřížemi věznice, postup obecných soudů by však přesně k tomuto důsledku vedl. Odmítnutí osvobodit od soudního poplatku všechny osoby, které se dostaly do nepříznivých poměrů v důsledku trestné činnosti, by se materiálně rovnalo odnětí pravomoci soudů rozhodovat o celé množině občanskoprávních žalob takových osob, to však judikatura Evropského soudu pro lidská práva zakazuje. Argumentace městského soudu, se kterou krajský i Nejvyšší soud souhlasily, by navíc ve svém důsledku znamenala odepření přístupu k soudu všem, kdo se dostali do finančních nesnází „vlastní vinou“, nejen osob trestně odsouzených. Důvěryhodný stát a demokratická společnost založená na rovnosti lidí však nemůže vylučovat z přístupu k základním právům lidi jen podle jejich majetkové či sociální situace.

Věc se nyní vrací k Městskému soudu v Brně, který bude muset znovu posoudit žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu, o ní rozhodnout.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-k-posouzeni-naroku-na-osvobozeni-od-soudniho-poplatku-pravo-na-pristup-k-soud/

K právu dítěte být slyšeno ve své věci

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky, aby byla její věc projednána v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a její právo být slyšena ve své věci podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.

Stěžovatelka, jíž bylo v době podání ústavní stížnosti třináct let, byla v minulosti svěřena do péče svého otce, který s ní pobýval v Rakousku. Z důvodů komplikovaného vztahu mezi otcem a nezletilou již více než rok stěžovatelka pobývá v domově mládeže v Rakousku. V řízení, ve kterém byly vydány ústavní stížností napadené rozsudky, byla posuzována existence důvodů pro odlišnou úpravu jejích poměrů, konkrétně svěření nezletilé do péče prarodičů, žijících v České republice. Soud prvního stupně stejně jako soud odvolací dospěly k závěru, že nejsou dány okolnosti, které by odůvodňovaly svěření stěžovatelky do péče jiné osoby než otce. Ústavní stížností, jež byla podána jménem stěžovatelky Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, bylo namítáno porušení jejího práva vyjádřit se k věci a dále nezákonnost těchto rozsudků z důvodu, že jimi nebyl adekvátně zohledněn její nejlepší zájem.

K procesním předpokladům řízení Ústavní soud podotýká, že Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí byl jmenován opatrovníkem stěžovatelky usnesením okresního soudu. Přestože zákon o Ústavním soudu nesvěřuje opatrovníkovi, jenž byl ustanoven v řízení před obecnými soudy, oprávnění podat jménem jím zastupované osoby ústavní stížnost, nelze vyloučit, že takovéto oprávnění bude mít z jiného důvodu. V případě, že fyzická či právnická osoba nemůže samostatně jednat a není dán ani jiný subjekt, který by mohl jednat za ni, projedná Ústavní soud i ústavní stížnost, kterou jejím jménem podá subjekt, který prokáže, že jedná v jejím zájmu a že jinak by takovéto osobě byla upřena soudní ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu. Uvedené podmínky jsou v případě stěžovatelky splněny.

Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení i obsahem příslušného spisu vedeného u okresního soudu, načež zhodnotil, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak vyplývá i z dřívější judikatury Ústavního soudu, v řízeních, jež se bezprostředně týkají práv nezletilých dětí, nelze na dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, ani ho stavět do role pasivního pozorovatele událostí. Dítě je subjektem práva a účastníkem řízení, jemuž náleží právo být přítomen projednávání své věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. S tím souvisí jeho právo být v tomto řízení slyšen a projevit své stanovisko, jež je vyjádřeno v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, § 867 občanského zákoníku a § 100 odst. 3 občanského soudního řádu, a jež mu umožňuje, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi.

V průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka prostřednictvím svého opatrovníka opakovaně navrhla, aby se mohla vyjádřit k předmětu řízení, tedy otázkám péče o ni a její výchovy, které se jí bezprostředně dotýkají. Ústavní soud si je vědom toho, že obecné soudy její slyšení zvažovaly a svá rozhodnutí, proč k němu nepřistoupily, podrobně odůvodnily. V tomto ohledu zdůraznily zejména zájem na psychické pohodě stěžovatelky, která by mohla být jeho provedením narušena. Tyto skutečnosti podle Ústavního soudu ovšem neobstojí jako důvody, pro které stěžovatelka nemohla realizovat své základní právo být slyšena v řízení, v němž je rozhodováno o jejích právech.

Stěžovatelka byla již v době rozhodování okresního soudu ve věku, kdy lze předpokládat její schopnost porozumět smyslu soudního řízení a vyjádřit se k němu. Nelze přehlédnout, že mezi jejím posledním slyšením a rozsudkem okresního soudu uplynula doba více než jednoho roku, přičemž rozsudek krajského soudu byl vydán o dalších devět měsíců později. Během tohoto období se situace stěžovatelky dále vyvíjela. Byla znovu předána do péče otce a posléze, po další eskalaci vzájemného konfliktu, umístěna do domova pro mládež, kde od té doby pobývá. Tato změna okolností ve spojení s časovým odstupem od posledního slyšení byla nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby se k ní stěžovatelka jako účastník řízení mohla vyjádřit, a pokud navrhla, aby bylo provedeno její slyšení, mělo být jejímu návrhu vyhověno.

Ústavní soud závěrem podotýká, že právo dítěte podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyjádřit svůj názor ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, je jen právem, a nikoliv povinností. O této skutečnosti přitom musí být dítě poučeno a musí mít vždy možnost svůj názor či přání v řízení nesdělit nebo se nevyjádřit ke konkrétním skutečnostem či otázkám. Uvedené právo totiž zahrnuje také právo mlčet, nevyjadřovat se. Stěžovatelce proto měla být možnost realizovat své právo vyjádřit v řízení svůj názor nabídnuta. V případě, že by sama naznala, že by pro ni bylo slyšení nepřiměřeně zatěžující nebo že je dotazována na skutečnosti, k nimž se již nechce vracet nebo nepřiměřeně vtahována do konfliktu mezi otcem a prarodiči ze strany matky, mohla stěžovatelka slyšení jako takové či zodpovězení konkrétních otázek odmítnout.

Ústavní soud se již nezabýval ostatními námitkami stěžovatelky, neboť jejich posouzení by bylo v tuto chvíli předčasné. Bez provedení uvedeného slyšení nelze zhodnotit, zda byl respektován nejlepší zájem dítěte, a tedy ani, zda byla příslušná zákonná úprava péče o dítě vyložena a použita ústavně konformním způsobem.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

https://www.usoud.cz/aktualne/k-pravu-ditete-byt-slyseno-ve-sve-veci/

Úplný zákaz kouření ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb zůstává zachován

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhovělo návrhu skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (pozn. mediálně známý jako tzv. protikuřácký zákon), a zrušilo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů v § 3 odst. 2 písm. d), § 11 odst. 2 písm. d), § 36 odst. 1 písm. b) a k) slovo „převážně“ a v § 19 slova „svoje nebo“. Ve zbylé části byl návrh zamítnut.

Skupina 20 senátorů navrhla Ústavního soudu zrušení celé řady ustanovení zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Napadená ustanovení navrhovatelka sdružila do sedmi okruhů a v jim odpovídajících sedmi oblastech považovala úpravu obsaženou v předmětném zákoně za neústavní, rozpornou zejména s lidskou svobodou, ochranou vlastnictví a právem podnikat (blíže k argumentaci stěžovatelky viz zejména body 4 až 10 nálezu).

Ústavní soud se nejprve zabýval cílem zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Jeho přijetím a naplňováním byla sledována ochrana zdraví (zaručená ze strany státu čl. 31 Listiny základních práv a svobod), potažmo i života (čl. 6 odst. 1 Listiny), zvláštní ochrana dětí a mladistvých i ochrana těhotných žen (čl. 32 i čl. 6 odst. 1 Listiny). V širších souvislostech lze smysl zákona pak spatřovat i ve zlepšení životního prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny) a snížení výdajů státu v oblasti zdravotnictví a bezpečnosti. Zákonem sledované cíle jsou tedy legitimní a v obecné rovině slouží také k uskutečnění mezinárodních závazků České republiky.

Poté Ústavní soud podrobil věcnému přezkumu soulad jednotlivých napadených ustanovení s ústavním pořádkem a dospěl k následujícím závěrům.

  1. Ustanovení týkající se „akcí určených převážně pro osoby mladší 18 let“

Navrhovatelka napadla ustanovení, zakazující prodávat tabákové a obdobné výrobky nebo prodávat a podávat alkoholické nápoje na akci určené převážně pro osoby mladší 18 let. Porušením těchto zvláštních zákazů se dopustí přestupku jak prodejci, tak i každá fyzická osoba, jde-li o prodej, v případě alkoholických nápojů prodej nebo podávání, těchto výrobků.

Ústavní soud konstatoval, že námitka neurčitosti pojmu „akce určená převážně pro osoby mladší 18 let“ je důvodná. Značná neurčitost tohoto pojmu je způsobena především slovem „převážně“. Do takto vymezené kategorie totiž mohou spadat nejrůznější akce zaměřené na širokou veřejnost, u nichž „převažující“ zaměření na konkrétní věkovou skupinu nemusí být jednoznačně zřejmé. Tím vzniká pro subjekty, které by měly zájem na těchto akcích prodávat tabákové nebo obdobné výrobky nebo prodávat či podávat alkoholické nápoje, nejistota spočívající v tom, že nebudou schopny objektivně rozeznat povahu akce a svou činností se tak vystaví riziku spáchání přestupku, což je stav, který z ústavního hlediska nelze akceptovat. Pojem „akce určená pro osoby mladší 18 let“ oproti tomu byl obsažen již v předchozí právní úpravě a žádné podstatné výkladové problémy nezpůsoboval. Proto Ústavní soud slovo „převážně“ z dotčených ustanovení vypustil a v ostatním ponechal napadená ustanovení nezměněna.

  1. Ustanovení týkající se postihování ohrožení sebe sama

Navrhovatelka napadla § 19 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek ve slovech „svoje nebo“. Tím brojila proti tomu, že osobě, která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo jiné osoby nebo poškodit majetek, nebo ve vztahu k níž jiný právní předpis stanoví zákaz požívat alkohol nebo užívat jiné návykové látky, je zakázáno požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním, a to tak, aby zajistila, že tuto činnost nebude vykonávat pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky.

Ústavní soud shledal, že je i tato námitka důvodná. Vzhledem k tomu, že napadené ustanovení dopadá na každou fyzickou osobu při jakékoliv její činnosti, jsou jím omezovány zcela rutinní činnosti prováděné v osobním domácím prostředí, které nemají dopad na žádné jiné osoby (např. sekání trávy, žehlení nebo umývání nádobí). Pokud přitom nejde o činnosti prováděné v zaměstnaneckém poměru, ale v soukromí, je absurdní představa, že by tyto činnosti nemohl vykonávat jen kvůli možnému ohrožení vlastního zdraví a nemohl si při žádné z těchto činností dát ani sklenku jakéhokoliv alkoholického nápoje. Ústavní soud proto dovodil, že § 19 zákona sleduje legitimní, resp. ústavně aprobovaný cíl jen tehdy, neobsahuje-li slova „svoje nebo“ a proto přistoupil k jejich zrušení.

III. Ustanovení týkající se zákazu kouření ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb

Navrhovatelé dále napadli ústavnost § 8 odst. 1 písm. k) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, kterým se zakazuje kouřit ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb, s výjimkou užívání vodních dýmek. Provozovna stravovacích služeb je v § 2 písm. i) téhož zákona definována jako prostor potravinářského podniku, v němž je provozována stravovací služba zahrnující podávání pokrmů určených k přímé spotřebě v této provozovně. Porušením tohoto zákazu se dopustí přestupku každá fyzická osoba, za což jí lze uložit pokutu do výše 5 000 Kč.

Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že posuzovaný zákaz má silný kulturní i společenský rozměr a neupírá těmto aspektům váhu z hlediska veřejné diskuse. Nalezení řešení kolize mezi právy těch, kteří kouřit chtějí, a těch, kteří jsou nuceni nést negativní dopady tohoto jednání z důvodu svého vystavení tabákovému kouři, je především věcí zákonodárce. Úloha Ústavního soudu se omezuje na posouzení, zda zvolené řešení nepředstavuje nepřípustný zásah do některého z ústavně zaručených práv a svobod dotřených osob. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.

Negativní účinek kouření, ať už aktivního či pasivního, na lidské zdraví, považuje Ústavní soud za skutečnost, kterou není třeba prokazovat. Zákaz kouření tedy sleduje legitimní cíl. Dle názoru Ústavní soudu není oddělení prostoru určeného pro kouření způsobilé zcela zamezit negativním účinkům kouření osob, které by tento prostor využívaly. Navíc je zdraví zaměstnanců ve stravování v kuřárnách poškozováno i v případě, že je v nich dodržován zákaz obsluhy (např. při úklidu místnosti).

V souhrnu jsou kuřárny prostředkem, který nechrání zdraví populace a nezajišťuje vynutitelnost zákona ani přibližně srovnatelně jako nyní napadený zákaz. Úplný zákaz ostatně představuje standardní řešení, jež není nijak výjimečné ani v jiných zemích. Nezasahuje svobodu jednání kuřáků absolutně, neboť stále mají možnost kouřit ve venkovních prostorách stravovacích zařízení (tzv. zahrádkách), před jejich prostory nebo na všech jiných místech, kde zákaz kouření neplatí.

Ústavní soud však dodává, že jeho závěry neznamenají, že by potvrzoval zákonodárcem zvolené řešení jako jediné možné nebo dokonce nejlepší. Skutečnost, že zvolené řešení v testu proporcionality obstálo, neznamená, že není k dispozici jiné řešení, které by při stejném standardu ochrany zdraví šetrněji zasahovalo do práv těch, kteří chtějí kouřit. Zákonodárce tím není zbaven prostoru pro případnou jinou regulaci kouření v prostorách stravovacích služeb.

  1. Zbylá napadená ustanovení

Navrhovatelka dále napadla ustanovení týkající se oznámení zasílaného Ministerstvu zdravotnictví prodejcem tabákových a obdobných výrobků (§ 6 odst. 5 písm. d) zákona), ustanovení týkající se zákazu prodávat alkoholické nápoje prostřednictvím prodejního automatu (§ 11 odst. 4, § 35 odst. 1 písm. a) ve slovech „nebo 4“ a § 36 odst. 1 písm. j) ve slovech „nebo 4“), ustanovení týkající se zákazu prodávat nebo podávat alkoholický nápoj vybraným osobám (§ 11 odst. 6, § 35 odst. 1 písm. k), § 35 odst. 2 písm. b) ve slovech „k nebo“, § 35 odst. 4 písm. a) ve slovech „k nebo“, § 36 odst. 1 písm. m) a § 36 odst. 10 písm. b) v označení písmene „m)“) a ustanovení týkající se hrazení nákladů spojených s lékařským či toxikologickým vyšetřením (§ 24 odst. 2, 3, 4 a 5). Návrh na zrušení těchto částí zákona Ústavní soud zamítl jako nedůvodný.

Odlišné stanovisko uplatnili soudci:
K výrokům I. a II.: Josef Fiala
K části výroku III., kterým se zamítá návrh na zrušení § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb.: Ludvík David, Jaromír Jirsa, Tomáš Lichovník, Vladimír Sládeček, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

https://www.usoud.cz/aktualne/uplny-zakaz-koureni-ve-vnitrnim-prostoru-provozovny-stravovacich-sluzeb-zustava-zachova/

Podpora spravedlivého a účinného zajišťování bezpečnosti pro Romy a kočovníky v EU. Další krok k ukončení romské diskriminace

Etnické profilování je v Evropě rozšířenou formou diskriminace. Probíhá tak, že se policie či pohraniční stráže zaměří na určité skupiny lidí jen proto, že patří k určité etnické skupině. To má poté za následek zvýšenou kontrolu těchto skupin, uvalování vyšších trestů či křivá obvinění na základě předsudků.

Sdružení proti romské diskriminaci charakterizuje etnické profilování jako historicky vytvořený, komplexní rasismus proti Romům, Sintům a kočovníkům. Etnické profilování má vliv na celé společenství, ovlivňuje nejen duševní zdraví jednotlivců, ale také neustálé ponižování následně podkopává důvěru ve vymáhání práva.

Problematikou diskriminace menšin se zabýval průzkum FRA – EU – MIDIS II.  Z romských respondentů 19% uvedlo, že bylo zastaveno policií během posledních 12 měsíců před uskutečnění průzkumu. Z nich 49% věří, že to bylo z důvodu jejich etnické příslušnosti (84% v Portugalsku, 63% v Řecku, 57% v České republice).

Při vykonávání policejních kontrol romských osad, které často zahrnují ničení majetku či rasistické nadávky, nebývají mnohdy Romové informováni, z jakého důvodu jsou ony kontroly prováděny. Ve Francii a v Belgii nejsou výjimečné případy, kdy jsou kočovníci policií požádání, aby místo, které momentálně obývají, opustili. Rovněž se stává, že musí kočovníci čelit několika kontrolám týdně, ačkoliv jsou se svými karavany na místě, které jim patří.

Doporučení na základě základních norem, jako je Listina základních práv EU, Rámcové rozhodnutí proti rasismu a xenofobii, Směrnice o rasové rovnosti, Rámec EU pro národní strategii integraci Romů a obecné politické doporučení ECRI č.11 jsou následující:

  1. Evropské normy, které se týkají spravedlivého a účinného výkonu policie a které by vedly k potlačení etnického profilování
  2. Lepší propagace stávajících možností financování ze strany EU pro společné iniciativy orgánů činných v trestním řízení a Romů a dalších organizací na podporu osvědčených principů
  3. Příručka FRAS o nezákonném profilování, která má jasnou definici protiprávního profilování a rovněž se zaměřuje na diskriminační postupy při prosazování práva, anebo při postupech hraničních kontrol, které jsou naměřeny proti Romům či kočovníkům
  4. Prezentace výsledků příručky, na které FRA zahájila svou činnost ve spolupráci s rakouským předsednictvím EU, Evropskou komisí a specializovanou skupinou odborníků z členských států
  5. Podnítit Předsednictví EU k přijetí závěrů Rady o rasismu, xenofobii a jiných formách nesnášenlivosti se specifickou zmínkou o tom, jak podporovat spravedlivé a účinné policejní řízení
  6. Výcvikové programy CEPOLu pro osoby činné v trestním řízení za účelem řešení etnického profilu, strukturální diskriminace, procesní spravedlnosti a nevědomé zaujatosti
  7. Komplexní revize Evropské komise o politikách EU v oblasti vymáhání práva a správy hranic s cílem posoudit jejich dopad na konkrétní skupiny
  8. Začlenit etnické profilování jako součást monitorování prováděné Evropskou komisí při provádění právních předpisů EU o rovnosti a zločinu.
  9. Směrnice EU na celkové a bezpečné shromáždění dat, které by zahrnovalo i činnost policie
  10. Metodika FRA EU-MIDIS, která odráží kategorie založené na sebeidentifikaci etnicity a měří rozsah (spíše než vnímání) diskriminace včetně etnického profilování
  11. Aby rámec EU pro národní strategie zahrnoval opatření k boji proti romské nenávisti jako prioritu a aby byly zahrnuty cíle v oblasti trestního soudnictví a policie

Státy by měly:

  • Zahrnout výslovný zákaz etnického profilování v právních a správních předpisech
  • Zajistit, aby orgány, které mají na starost dohled a stížnosti informovaly dotčené skupiny o tom, jak podat stížnost a rozpoznat náznaky diskriminační praxe / nepřímé diskriminace
  • Zajistit, aby byly zaznamenány všechny kontroly ID, zastávky a vyhledávání a aby každá osoba, která byla zastavena, obdržela záznam o setkání.
  • Zapojit komunity Romů a kočovníků do pozorovacích a dokumentačních postupů
  • Vyškolit stávající a nové policisty o procesní spravedlnosti a o etnickém profilování a jak mu předcházet
  • Posílit dialog mezi policí a Romů a kočovníků a snažit se o vybudování a obnovení důvěry

http://www.enar-eu.org/IMG/pdf/2018_brief_roma_week_final.pdf

Desítky soudců a žalobců v Praze bydlí za ceny pro chudé

Na veřejnost se dostal případ obyvatelky Prahy, která byla v sociální nouzi, ale nezískala byt s nižším nájmem, jelikož byty obývají podnikatelé, manažer televize či soudci.

V přehledu nájemníků figuruje zhruba 60 soudců a státních zástupců, kteří v bytech pražského magistrátu platí nájemné ve výši okolo 60 korun za metr čtvereční, ačkoliv má být tato cena za pronájem učena pro lidi, jež se ocitli v sociální tísni. Normální cena se u jiných městských bytů pohybuje okolo 100 korun za metr čtvereční, u soukromého pronájmu v průměru za 130 korun za metr čtvereční.

Magistrát to, že v jeho bytech soudci nebo žalobci bydlí, potvrzuje. Odmítá se však vyjadřovat ke konkrétním jménům. Mluvčí pražského magistrátu Vít Hofman tvrdí, že výše nájmu, kterou soudce nebo žalobce platí, je jejich osobní údaj.

Radní Radek Lacko z hnutí ANO, pod něhož problematika bydlení spadá, pak uvedl, že výši nájmu schvalovala rada města podle zákona. A tak podle něho nelze mluvit o tom, že by soudci a žalobci měli nárok na sociální nájemné.

„Nicméně Praha, jako pronajímatel, si je vědoma skutečnosti, že byty mohou užívat osoby, které pomoc města se zajištěním bydlení nepotřebují,“ uvedl Lacko.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/desitky-soudcu-a-zalobcu-v-praze-bydli-za-ceny-pro-chude-29910

Maminka chlapce s postižením se dočkala příspěvku na péči i odškodnění

S pomocí ombudsmanky se matka tříletého chlapce s Downovým syndromem po téměř roce a půl dočkala příspěvku na péči a průkazu ZTP. Na základě rady ombudsmanky pak požádala o odškodnění a ministerstvo jí za průtahy v řízení přiznalo 20 000 Kč.

Maminka tříletého chlapce s Downovým syndromem ze severní Moravy se obrátila na ombudsmanku kvůli problémům s přiznáním příspěvku na péči a průkazu osoby se zdravotním postižením. Požádala o ně v roce 2016 a v obou případech neuspěla. Přestože uvedla, že syn je a trvale bude plně závislý na péči, pomoci a dohledu druhé osoby, vyžaduje stálou péči a každodenní rehabilitaci, úřad práce chlapci příspěvek na péči ani průkaz ZTP nepřiznal.

Matka se proti tomu odvolala k Ministerstvu práce a sociálních věcí, ale to ani po tři čtvrtě roce v její věci nerozhodlo, a proto se obrátila na ombudsmanku.

Ukázalo se, že ministerstvo nerozhodlo, protože k tomu nemělo potřebný podklad o posouzení zdravotního stavu. Ten však Posudková komise MPSV nebyla schopna dodat s odvoláním na vysoký počet žádostí a nedostatek posudkových lékařů.

Po zahájení šetření ombudsmanky Posudková komise MPSV zdravotní stav chlapce posoudila a ministerstvo rozhodnutím přiznalo chlapci příspěvek na péči v I. stupni. Za další 3 měsíce ministerstvo rozhodlo také o přiznání průkazu ZTP.

Ombudsmanka vytkla ministerstvu, že v odvolacím řízení došlo k významnému překročení lhůt pro posouzení zdravotního stavu chlapce. Zároveň byla podle ní i celková délka obou řízení (o původní žádosti a o odvolání) nepřiměřená.

„Stát lidem garantuje, že v jejich věci bude rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a je na něm, jak dodržování lhůt zajistí. Jestliže řízení o dávkách nebo průkazu pro osoby se zdravotním postižením trvá téměř jeden a půl roku, jedná se již o nepřiměřenou délku řízení. V takovém případě je na místě žádat odškodnění,“ konstatuje ombudsmanka. Protože v tomto případě řízení o příspěvku na péči trvalo 14 měsíců a řízení o průkazu ZTP dokonce 17 měsíců, poradila ombudsmanka stěžovatelce, aby o odškodnění požádala.

Ta tak učinila a ministerstvo její žádosti vyhovělo. Protože celková doba řízení podstatně přesáhla zákonnou délku a vzhledem k tomu, že se jednalo o záležitost dávek, které mají kompenzovat potřeby vyplývající ze zdravotního stavu chlapce, přiznalo jí ministerstvo 20 000 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.

Za nepřiměřenou délku řízení lze žádat odškodnění

Za nepřiměřenou délku řízení, která s sebou může nést určitý stav nejistoty a duševních útrap, je možné zažádat o odškodnění u příslušného ministerstva.

Lhůta pro vydání rozhodnutí o příspěvku na péči činí 60 dnů (pro úřad práce, který rozhoduje o dávce) + 45 dnů (pro okresní správu sociálního zabezpečení, která posuzuje zdravotní stav žadatele). Pokud posudkový lékař okresní správy sociálního zabezpečení nemůže ze závažných důvodů dodržet lhůtu 45 dnů, sdělí tyto důvody úřadu práce a lhůta pro vydání posudku se automaticky prodlužuje o dalších 30 dnů (na 75 dnů).

Délka odvolacího řízení by neměla překročit 60 dnů, k nimž se připočítá 60 dnů na zpracování posudku Posudkovou komisí MPSV. Ze závažných provozních důvodů lze lhůtu pro posouzení zdravotního stavu prodloužit na 90 dnů.

I složitější případy by měly být včetně odvolání vyřízeny maximálně do jednoho roku.

V případě nedodržení lhůt v odvolacím řízení lze podat ministryni práce a sociálních věcí žádost o přijetí opatření proti nečinnosti ministerstva. K tomu je možné využít formulář z webových stránek veřejného ochránce práv.

Nevede-li tento krok ke zjednání nápravy, lze se obrátit na veřejného ochránce práv nebo podat žalobu na nečinnost ke krajskému soudu podle místa bydliště žalobce.

Více na: https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2018/maminka-chlapce-s-postizenim-se-dockala-prispevku-na-peci-i-odskodneni/

V případě sporu rodičů ohledně výběru základní školy musí soud zásadně zjišťovat názor dítěte

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky a vedlejší účastnice na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ústavně zaručenými právy vedlejší účastnice podle čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

Okresní soud Praha-východ rozhodl tak, že se nahrazuje (k návrhu matky – v řízení před Ústavním soudem stěžovatelky) souhlas otce s přijetím vedlejší účastnice (nezletilé dcery) k základnímu vzdělání do soukromé základní školy se zaměřením na výuku jazyků (ZŠ X) a zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu matky vedlejší účastnice k základnímu vzdělání do veřejné základní školy (ZŠ Y). Proti tomuto rozsudku podal otec odvolání, o kterém rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze tak, že zamítl návrh matky na nahrazení souhlasu otce a nahradil souhlas matky s přijetím vedlejší účastnice k základnímu vzdělání do ZŠ Y. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu shledal, že v posuzovaném případě při zohlednění zjištěných skutečností je v zájmu nezletilé, aby k základnímu vzdělávání byla přijata v ZŠ Y, byť fakticky od září 2017 zahájila povinnou školní docházku v ZŠ X. Tuto školu zvolila matka a nezletilá tam byla i přes nesouhlas otce přijata. Druhá škola, na kterou nezletilou přihlásil otec, naopak řízení o přijetí k základnímu vzdělání z důvodu nesouhlasných stanovisek rodičů přerušila. Dle názoru odvolacího soudu nemůže být skutečnost, že nezletilá již půl roku navštěvuje ZŠ X, jediným hlediskem pro zvolení této školy. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud s tvrzením, že krajský soud svým rozhodnutím porušil právo na spravedlivý proces a také právo na ochranu soukromí nezletilé, která má právo rozvíjet mezilidské vztahy se svými spolužáky a třídní učitelkou ve škole, kterou aktuálně navštěvuje. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 3. 2018 vyhověl návrhu stěžovatelky a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná, byť z jiných důvodů, než které uvedla ve své ústavní stížnosti stěžovatelka. Jak vyplynulo z vyžádaných podkladů, názor nezletilé na možnou změnu základní školy nebyl v řízení před odvolacím soudem nijak zjišťován. Vzhledem k tomu, že nezletilé bylo v době vydání napadeného rozhodnutí sedm let, věnoval se Ústavní soud otázce potřebnosti zjišťování jejího názoru.

Ústavní soud již mnohokrát rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, takový postup je přitom třeba vždy odůvodnit. To platí zejména v situaci, kde se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od názoru orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který preferoval ponechání nezletilé v soukromé základní škole.

Jak vyplývá ze soudního spisu, nebyly krajskému soudu známy žádné informace, pro něž by se mohl důvodně domnívat, že by nezletilá nebyla objektivně schopna svůj názoru v řízení sdělit. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyslovil názor, že šestileté dítě je nepochybně schopno vyjádřit se k tomu, zda si přeje chodit do školy či nikoliv (viz tisková zpráva a text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3749/17: https://bit.ly/2IVdLLq ). Bezpochyby je tedy i sedmileté dítě schopno vyjádřit svůj názor, zda se mu ve škole líbí, jaké tam má kamarády, jestli by mu změna vadila, či naopak se na změnu těšilo apod. Ústavnímu soudu je nadto z jeho činnosti známo, že obecné soudy takovéto zjišťování názoru sedmiletého dítěte provádějí, přičemž jejich postup je Ústavním soudem shledáván za ústavně konformní.

Ústavní soud dodává, že právem nezletilé, spadajícím pod ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, je také právo rozvíjet mezilidské vztahy se svými spolužáky a třídní učitelkou. Nezletilou úzkého věku, navíc silně zatíženou konfliktem rodičů, nelze bez dalšího ze dne na den zasáhnout – bez zjištění jejího názoru – do jejího života tak, že do jedné školy již chodit nebude a musí chodit do školy jiné. Školní docházku přitom dobře zvládá a kvůli tomuto zásahu by přišla o všechny spolužáky a známé jen proto, že její rodiče nejsou schopni dohody ohledně její péče.

Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Praze, který v dalším řízení vhodným způsobem zjistí názor nezletilé, jak bylo uvedeno výše.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

https://www.usoud.cz/aktualne/v-pripade-sporu-rodicu-ohledne-vyberu-zakladni-skoly-musi-soud-zasadne-zjistovat-na/

Další nález Ústavního soudu k poskytování informací o platech zaměstnanců

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého života, zaručené čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V květnu 2014 žadatel (advokát) požádal Základní uměleckou školu v Hradci Králové (povinný subjekt) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o poskytnutí informací o výši platů každého z pedagogů této školy, vyplacených jim v roce 2013. Povinný subjekt žádosti vyhověl pouze částečně a žadateli sdělil výši platu u tří pedagogů, kteří s tím souhlasili, ve zbytku žádost odmítl s tím, že informace o platu je osobním údajem spadajícím do soukromí zaměstnanců. Stejně rozhodl i odvolací orgán – Magistrát města Hradec Králové. Žadatel se poté obrátil s žalobou na Krajský soud v Hradci Králové, který povinný subjekt zavázal k poskytnutí požadovaných informací. Stěžovatel – jeden z pedagogů základní umělecké školy – měl v tomto řízení postavení osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud ve svém rozsudku odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012-62, z jehož závěrů plyne, že informace o platech zaměstnanců, placených z veřejných prostředků, se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl a rovněž odkázal na své výše zmíněné rozhodnutí. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud, neboť se domníval, že rozhodnutí správních soudů porušila jeho základní práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Ústavními aspekty zveřejňování informací o platech fyzických osob z hlediska čl. 10 a čl. 17 Listiny (právo na ochranu soukromého života) a čl. 8 a čl. 10 Úmluvy (svoboda projevu a právo na informace) se Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (viz tisková zpráva a text nálezu: https://bit.ly/2qqhFUY ), jehož nosnými důvody je v projednávaném případě vázán a na něž zcela odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že informace o platových poměrech zaměstnanců jsou informacemi, které jsou chráněny podle článku 10 Listiny základních práv a svobod a podle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujících právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a právo na informační sebeurčení, které umožňuje jednotlivci rozhodovat o datech o něm shromažďovaných, zpracovávaných a dále šířených

Právo na poskytnutí informací ve veřejném zájmu není neomezitelné. Pokud jeho výkon zasahuje do práva na ochranu soukromého života, je nutno v každém jednotlivém případě všechna tato práva poměřovat, a zajistit mezi nimi spravedlivou rovnováhu, neboť jde o práva rovnocenná. Takovou povinnost mají i všechny subjekty aplikující relevantní právní úpravu, obsaženou v zákoně o svobodném přístupu k informacím, tj. osoby poskytující informaci, správní orgány a soudy v systému správního soudnictví.

Ústavní soud připomíná, že před poskytnutím informací o platu a odměnách zaměstnance, vyžádaných žadatelem na základě ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, je nezbytné provést test proporcionality a v jeho rámci posoudit zejména, zda poskytnutí informací je klíčové pro výkon práva žadatele na přístup k veřejným informacím, přičemž je třeba zejména zkoumat, zda
a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu,
b) informace samotná se týká veřejného zájmu,
c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“,
d) informace existuje a je dostupná.

Při střetu základních práv nutno vycházet z principu, že všechna základní práva jsou rovnocenná. Orgány aplikující relevantní právní úpravu – tj. v posuzovaném případě povinná osoba, správní orgány a soudy v systému správního soudnictví – musí v každém jednotlivém případě testem proporcionality porovnat dotčená v konfliktu stojící základní práva, a zajistit, aby mezi nimi byla dodržena spravedlivá rovnováha.      

V projednávaném případě byl žadatelem o informace advokát. Z vyžádaného spisu správního soudu neplyne jakákoliv zmínka o účelu, k jakému měly být osobní údaje požadované žadatelem užity, natož zda měly být užity ve veřejném zájmu, a v čem by tento veřejný zájem měl spočívat. Nemohlo proto být posuzováno, zda byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi v konfliktu stojícími základními právy. Ze shromážděných podkladů je zřejmé, že povinná osoba byla – pod tlakem pravomocných rozhodnutí vydaných ve správním soudnictví – nucena údaje o platu stěžovatele (a dalších zaměstnanců) žadateli bez dalšího poskytnout.

Za okolností posuzovaného případu je Ústavní soud toho názoru, že uložení povinnosti správním soudem a kasačním soudem povinné osobě poskytnout žalobci informace o výši platu stěžovatele, jako jednoho z pedagogů Základní umělecké školy v Hradci Králové, bylo zřetelným zásahem do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na ochranu před zasahováním do soukromého života a do práva na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních dat.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu

https://www.usoud.cz/aktualne/dalsi-nalez-ustavniho-soudu-k-poskytovani-informaci-o-platech-zamestnancu/

Advokáti vyzvali k diskusi o podobě hromadných žalob

Česká advokátní komora upozornila, že je třeba vést odbornou diskuzi na téma plánovaného zavedení hromadných žalob, jelikož jsou hromadné žaloby českému právnímu prostředí velmi vzdálené. Věcný záměr zákona, který schválila vláda, přináší podle profesní organizace více otázek než odpovědí. Petr Toman z představenstva komory na dnešní tiskové konferenci uvedl, že zákon o hromadných žalobách by měl být připravován souběžně s novým civilním řádem soudním, aby byly obě normy v souladu. „Tímto zákonem se má dostat do právního systému něco zcela nového, nečekaného, nezvyklého. My se tomu samozřejmě nebráníme,“ řekl Toman. Poukázal ale na to, že po staletí, už od antických dob, bylo celé občanskoprávní řízení stavěno na individuálních základech – tedy na nároku jednoho konkrétního žalobce proti žalovanému.

Zavedení hromadných žalob, které lidem umožňují uplatnit stejné nebo obdobné nároky v jediném soudním řízení, slíbil kabinet Andreje Babiše (ANO) ve svém programovém prohlášení. Žaloby se mohou týkat například nároků, které vzniknou spotřebitelům nekalým či protiprávním jednáním podnikatelů, nároků vzešlých z porušení práva životního prostředí nebo z pracovněprávních vztahů. Samostatně takové nároky obvykle nedosahují vysoké výše, a lidé je proto individuálně nevymáhají, protože částka vynaložená na soudní řízení by byla výrazně vyšší.

Česká advokátní komora podpořila, aby bylo poškozeným umožněno domáhat se svých práv, a aby byli postihnuti ti, kterým se prostřednictvím velkého množství malých částek podařilo obohatit, nebo získali jinou výhodu.  Přesto varovala před možnými úskalími nové právní úpravy.

„Jde o právní úpravu českému právnímu prostředí velmi vzdálenou, spíše cizí, která je navíc předkládána v době, kdy je připravována rekodifikace civilního procesu. Avšak tvorba těchto právních předpisů není propojena a probíhá zcela zjevně ve zcela jiném organizačním a časovém rámci,“ poukázala profesní organizace. „Přijímat zákon o hromadných žalobách dřív a potom za rok, za dva, za pět let dělat občanský soudní řád, to se nám zdá jako nesprávný postup. A ten čas, než k tomu dojde, doporučujeme využít k debatám a odstranění všech problémů,“ doplnil Toman.

Legislativci by podle advokátů navíc měli vyčkat také na výsledky celoevropského šetření, které k právní úpravě hromadných žalob dokončuje Evropská komise. A to i proto, že lze očekávat upřednostnění principu opt-in, tedy takového, podle nějž by se každý poškozený musel k hromadné žalobě připojit samostatně. Český věcný záměr, na jehož základě má ministerstvo spravedlnosti do roka připravit paragrafové znění zákona, přitom dává přednost opačnému principu opt-out – tedy takovému, podle nějž bude žalobcem každý, kdo má obdobný nárok, i když neudělá vůbec nic pro to, aby se žalobcem stal.

https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=18755

Jak bránit šíření nenávisti na internetu

Ombudsmanka se věnuje šíření nenávisti na internetu delší dobu, a jelikož roste počet případů, kdy šíří nenávist na internetu „běžní“ občané, kteří nejsou nijak spojeni s extrémistickými skupinami, iniciovala ombudsmanka 3. dubna 2018 jednání s orgány a institucemi, které se mohou těmito nenávistnými projevy zabývat.

Jednání se zúčastnila eurokomisařka Věrou Jourová, ministr vnitra Lubomír Metnar, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, policejním prezident Tomáš Tuhý a zástupci Ministerstva spravedlnosti. Účastníci se shodli na tom, že nenávistné projevy na internetu jsou velmi závažným fenoménem, vůči němuž je třeba se jasně vymezit a rozšířit informovanost veřejnosti o trestnosti takového jednání, tj. zveřejňování informací o ukončených případech s popisem za jaké jednání a jak byl pachatel potrestán.

Hlavní problém internetu je ten, že lidé při jeho používání nedokážou dostatečně rozlišit, co je protizákonné. Vzhledem k narůstajícímu se počtu nenávistných projevů mohou uživatelé nabýt dojmu, že nejsou tyto projevy nijak závadné a mnohdy tak netuší, že se dopouštějí protiprávního jednání. Výsledkem jsou pak různé formy rasisticky motivovaných útoků, jako byl mediálně známý případ verbálních útoků na sociálních sítích vůči dětem a zaměstnancům Základní školy Plynárenská v Teplicích.

„Byla bych ráda, kdyby stát v budoucnu jasně ukázal, že nenávistné projevy nejzávažnější povahy na internetu jsou protiprávní a státní moc má nástroje, aby je mohla v rozumném čase a v mezích daných zákonem postihovat,“ shrnuje problematiku nenávistných projevů ombudsmanka Anna Šabatová.

Ombudsmanka poukázala také na fakt, že v České republice chybí relevantní data o trestných činech z nenávisti. Statistické databáze policie, Nejvyššího státního zastupitelství a soudů nejsou propojeny, nesledují se v nich ani stejné kategorie.

 „Rasistické a xenofobní komentáře jsou živnou půdou nenávistných projevů online. Tyto ‚virtuální‘ nenávistné projevy pak často vedou k reálnému násilí a trestným činům z nenávisti. V této situaci nestačí jen léčit symptomy, tedy odstraňovat nezákonný obsah a trestat jeho autory. Důležitá je také prevence, která může probíhat formou výzkumu, vzdělávání nebo zvyšování povědomí o těchto negativních jevech,“ uvedla k tématu jednání eurokomisařka Věra Jourová.

Nenávistným projevům nelze bránit jen prostřednictvím trestního a přestupkového práva. Stát by také měl být schopen vymáhat odpovědnost provozovatelů sociálních sítí a webových stránek za jejich obsah. K omezení nenávistných projevů je ale také zapotřebí zapojení výchovy v rodině a školství, ať už jde o výchovu k etice a respektu k právu.

Více na https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2018/jak-branit-sireni-nenavisti-na-internetu/

Další příspěvky

Všechny publikované příspěvky naleznete zde.