Přečetli jsme za vás

Ústavní soud potvrdil ústavnost oprávnění vyšších soudních úředníků rozhodovat o zastavení exekuce

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) zamítlo návrh Okresního soudu v Liberci na zrušení § 11 písm. g) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 293/2013 Sb., ve slovech „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“. Ve zbytku byl návrh odmítnut jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Okresní soud v Liberci podal návrh na zrušení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. v souvislosti s řízením, ve kterém rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí soudu vydaného vyšší soudní úřednicí, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Napadené ustanovení vymezuje oprávnění vyššího soudního úředníka provádět v občanském soudním řízení nebo v soudním řízení správním úkony soudu prvního stupně. Zároveň stanoví výčet úkonů, v jejichž případě se toto oprávnění neuplatní. Navrhovatel nenamítá neústavnost oprávnění vyššího soudního úředníka provádět úkony prvního stupně obecně. Shledává ji však v tom, že ačkoliv jde o komplexní zákonnou úpravu uvedeného oprávnění, její součástí není výjimka z tohoto oprávnění vztahující se právě na rozhodování o návrhu na zastavení exekuce. Oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o návrhu na zastavení exekuce přitom považuje za rozporné s čl. 94 Ústavy, podle jehož odstavce 2 zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané. Navrhovatel ve své argumentaci vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 31/10, kterým byl zrušen § 11 zákona č. 121/2008 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle tohoto nálezu neodpovídá postavení vyššího soudního úředníka, aby rozhodoval nezávisle na soudci, navíc o věci samé, jak je tomu právě v případě zastavení řízení. Vyšší soudní úředníci mohou činit samostatně pouze takové úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli při výkonu soudnictví. Navrhovatel zároveň upozornil na to, že Krajský soud v Ústí nad Labem opakovaně ruší rozhodnutí o zastavení exekuce vydaná vyššími soudními úředníky právě s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu, a to pro nedostatek oprávnění vyšších soudních úředníků.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zákonným vyjádřením právní normy, která má být navrhovatelem v řízení použita a jejíž neústavnost je jím tvrzena, je pouze část § 11 písm. g) zákona vyjádřená slovy „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“. Právě tato část ustanovení brání navrhovateli, aby ve věci rozhodl tak, že vyšší soudní úředník nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení exekuce. Zrušení celého napadeného ustanovení by za tímto účelem nebylo nezbytné. Ve zbylé části proto Ústavní soud návrh odmítl pro neoprávněnost navrhovatele a dále věcně posuzoval pouze ústavnost výše vymezené části ustanovení.

Ustanovení § 11 písm. g) zákona o vyšších soudních úřednících ve slovech „je-li exekučním titulem exekutorský zápis nebo notářský zápis“ ve spojení s úvodní větou napadeného ustanovení zakládá oprávnění vyššího soudního úředníka rozhodovat o pověřování soudního exekutora, nařízení výkonu rozhodnutí a exekuce k vymožení peněžitého plnění a jejich zastavení v případech, kdy exekučním titulem není exekutorský zápis nebo notářský zápis.

Svěření těchto i jiných úkonů soudu zákonem vyšším soudním úředníkům je opodstatněno tím, že tito tvoří odborný personál soudů, který i jinak zajišťuje soudcům kvalifikovaným způsobem podmínky pro výkon jejich funkce. Jednotlivá soudní řízení vyžadují provedení řady úkonů, jejichž povaha je často jednoduchá nebo formální, a tudíž není věcný důvod, aby je nezbytně vykonávali přímo soudci. Vyšší soudní úředníci by navzdory tomu, že se u nich vyžadují nižší kvalifikační předpoklady než u soudců, měli být odborně způsobilí tyto úkony činit sami pod dohledem soudce.

Rozsah úkonů soudu, které jsou vykonávány prostřednictvím vyšších soudních úředníků, ale také asistentů soudců, justičních čekatelů, soudních tajemníků či soudních vykonavatelů, není marginální. V některých soudních agendách, konkrétně při vydávání platebních rozkazů či v exekučních věcech, jde v posledních letech o statisíce rozhodnutí ročně. Otázka ústavnosti předmětného oprávnění se tak v širších souvislostech významným způsobem dotýká celého současného systému fungování soudnictví, který se s ohledem na rozsah činnosti soudů bez účasti uvedených kvalifikovaných zaměstnanců neobejde. Právě oni ve velké míře přispívají k tomu, že je soudní ochrana v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod poskytována účastníkům řízení bez zbytečných průtahů.

Tyto skutečnosti nemění nic na tom, že i když se vyšší soudní úředníci podílejí na výkonu soudní moci, nejde o soudce. S jejich postavením není spojena záruka osobní nezávislosti jako v případě soudců a k samostatnému výkonu soudní moci nemají ani odpovídající demokratickou legitimitu. Rozhodovací činnost vyšších soudních úředníků přesto není ústavně vyloučena, avšak pouze pod podmínkou, že v rámci soudního řízení nenahrazuje ústavně předpokládaný způsob rozhodování soudů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy ani neznemožňuje účastníkům řízení výkon jejich základního práva na soudní ochranu. Rozhodnutí soudu vydané vyšším soudním úředníkem může představovat pouze určitou jinou zvláštní formu právní ochrany, byť poskytované v rámci soudního řízení. Nesmí jít o výkon pravomoci, která je ústavním pořádkem vyhrazena výlučně soudům. Současně musí být zajištěno, že vydání rozhodnutí bez účasti soudce bude moci být kompenzováno v dalších fázích soudního řízení, jejichž součástí bude i přezkum tohoto rozhodnutí soudcem.

Posouzení ústavnosti části napadeného ustanovení tak předpokládalo zodpovězení dvou otázek: a) zda předmětné oprávnění není vyhrazeno výlučně soudcům, což by znamenalo, že musí být vždy vykonáváno prostřednictvím soudce některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy, a b) zda toto oprávnění nemá za následek, že by soudní řízení jako celek neodpovídalo požadavkům na soudní ochranu plynoucím z ústavního pořádku, zejména čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

K první otázce Ústavní soud uvádí, že z ústavního pořádku nevyplývá, že by rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce bylo výkonem pravomoci, jež by musela být svěřena vždy výlučně soudcům. V případě druhé otázky nutno zdůraznit změny, které doznala zákonná úprava od vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10. Zákon o vyšších soudních úřednících dnes již vylučuje, aby soudní řízení skončilo rozhodnutím vydaným vyšším soudním úředníkem bez možnosti podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, o němž by rozhodoval soudce. Samotným oprávněním vyššího soudního úředníka se tak nevyčerpává funkce soudu při poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, ani právo účastníků řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Účastník řízení má vždy možnost podat buď řádný opravný prostředek (odvolání, odpor, námitky), nebo, nepřipouští-li takovýto opravný prostředek zákon, námitky podle § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících, na jejichž základě předseda senátu napadené rozhodnutí potvrdí nebo změní. V případě rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce je tak vždy zachována soudní ochrana prostřednictvím rozhodnutí vydaného soudcem některým ze způsobů podle čl. 94 odst. 2 Ústavy.

Uvedené závěry se přiměřeně uplatní i v případě rozhodování vyššího soudního úředníka o pověřování soudního exekutora a nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce k vymožení peněžitého plnění.

Ústavní soud uzavírá, že se provedeným výkladem v souladu s § 13 zákona o Ústavním soudu odchyluje od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, že úkony soudu mající povahu rozhodnutí musí provádět vždy soudce svým vlastním jménem a na svou vlastní odpovědnost. Podle tohoto nálezu mohou vyšší soudní úředníci konat samostatně pouze úkony, které nepřekračují jejich pomocnou roli, tedy především úkony jednoduché a rutinní povahy. Takto kategorický výklad podle Ústavního soudu nadále není udržitelný. Vychází totiž z nesprávného předpokladu, že rozhodnutí vyššího soudního úředníka ve své podstatě nahrazuje rozhodování soudce, ačkoli podle platného zákona o vyšších soudních úřednících jde o pouhé doplnění soudního řízení umožňující rychlejší projednání věci, které se – na rozdíl od dřívější zákonné úpravy – nikterak nedotýká ústavních požadavků vztahujících se k rozhodování soudů.

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-potvrdil-ustavnost-opravneni-vyssich-soudnich-uredniku-rozhodovat-o-zasta/

Ke kumulaci výkonů trestů odnětí svobody

II. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vykonání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Jednalo se o stěžovatele, který byl opakovaně podmíněně odsuzován za trestnou činnost související s jeho závislostí na drogách. Nejdříve byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 1 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let. Podruhé byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 let. Teprve potřetí byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 let, který nebyl podmíněně odložen. Poté příslušný okresní soud nařídil výkon prvního trestu odnětí svobody; proti tomuto usnesení stěžovatel nepodal stížnost, jelikož dle svých slov celkový trest odnětí svobody v délce 4 let považoval za přiměřený vzhledem k tomu „jaké věci vyváděl … aby se poučil, polepšil a mohl se následně pokusit žít život normálního občana.“ Stěžovatel však již nesouhlasil s nařízením výkonu v pořadí druhého trestu odnětí svobody v délce 2,5 let, jelikož by měl vykonat kumulovaný trest v délce 6,5 roku, což vzhledem k páchané trestné činnosti, která souvisela zejména s jeho drogovou závislostí, považuje za příliš přísný trest. Navrhoval proto obecným soudům využít výjimečnou možnost ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za zpřísněných podmínek (§ 86 odst. 1 trestního zákoníku).

Ústavní soud se při posuzování naplnění podmínek výjimečnosti tohoto postupu podrobně zabýval otázkou kumulace (řetězení) výkonů trestů odnětí svobody, která byla opakovaně kritizována praxí (takové řetězení bylo označeno mimo jiné za „naprostou absurditu“ předsedou Městského soudu v Praze Liborem Vávrou). Nezřídka totiž odsouzení vykonávají několik trestů odnětí svobody, které jim byly uloženy nezávisle na sobě za trestnou činnost spáchanou po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku za dřívější trestnou činnost. Na základě detailní analýzy odborné literatury a právních předpisů Ústavní soud došel k závěru, že současná právní úprava nezabraňuje nepřiměřeně dlouhým výkonům trestů odnětí svobody a dostatečně neumožňuje individualizaci trestů vzhledem k osobě pachatele. Výslovně totiž neumožňuje soudcům zohlednit dříve uložené dosud nevykonané tresty při ukládání trestů za trestnou činnost spáchanou po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku pro předcházející trestnou činnost.

Byť je vyhlášení rozsudku skutečností, která může opodstatňovat určité (ve vybraných případech i výrazné) zpřísnění trestu v důsledku toho, že pachatel byl do určité míry skutečně varován, vyhlášení rozsudku samo o sobě nebývá tou dostatečně silnou skutečností opodstatňující ukládání trestů nezávisle na dříve uložených dosud nevykonaných trestech. Komunikace sdělení morálního odsouzení (tedy varování) spočívá zejména v tzv. „hard treatment“, tedy ve výkonu trestu: Ten totiž zprávu o morálním odsouzení znásobuje a rozlišuje různě závažná morální odsouzení. Morální odsouzení je tak plně komunikováno až vykonáním trestu (tedy poté, co bylo na odsouzeného plně působeno trestem), přičemž následně záleží primárně na propuštěném, aby dále určoval směr svého života.

Byť je výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody po výraznou většinu (i prodloužené) zkušební doby významným faktorem svědčícím pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, není nezbytně nutné, aby k nařízení výkonu v takovém případě skutečně došlo. Naopak efektivněji může v takovém případě zapůsobit stanovení přiměřených omezení a povinností směřujících k vedení řádného života, které by bylo možné realizovat i ve výkonu trestu odnětí svobody; takové řešení naplňuje vybrané účely trestů a reaguje na trestnou činnost pachatele bez toho, aby mu bylo uloženo vykonávat tresty nepřiměřené závažnosti jím spáchané trestné činnosti.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že pokud soudy nereagují na podstatné námitky účastníků a předmětná rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, pak dochází k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel vznášel řadu důvodů, pro které podle něj soudy měly přistoupit k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, mezi kterými byl i výkon dříve uložených trestů. Obecné soudy se však jimi v napadených rozhodnutích nijak nezabývaly a to ani za situace, kdy s takovým postupem souhlasil i státní zástupce při řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud z tohoto důvodu napadená rozhodnutí zrušil.

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/ustavni-soud-potvrdil-ustavnost-opravneni-vyssich-soudnich-uredniku-rozhodovat-o-zasta/

Ustanovení vylučující soudní přezkum rozhodnutí, na základě kterého nebylo uděleno státní občanství cizinci z důvodu bezpečnosti státu, je ústavně konformní

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zamítlo návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů.

Nejvyšší správní soud podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s řízením o kasační stížnosti neúspěšného žadatele o české státní občanství (občana Ruské federace). Tomuto žadateli nebylo uděleno české státní občanství z důvodu bezpečnostního rizika, které dle stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb pro Českou republiku představuje (§ 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky). Na základě napadeného ustanovení je v takovém případě vyloučen soudní přezkum správních rozhodnutí o zamítnutí žádostí o udělení státního občanství. Tato rozhodnutí se přitom zakládají na utajovaných informacích, ke kterým žadatel nemá přístup a které se nestávají součástí spisu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s principem demokratického právního státu, se zákazem diskriminace a právem na přístup k soudu. Je toho názoru, že zákon může odepřít přístup k utajovaným skutečnostem, nesmí však současně odejmout soudní přezkum rozhodnutí z nich vycházejících.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, neboť ta jsou pod ochranou soudní moci. Citovaný článek tak poskytuje zákonodárci prostor, aby soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zákonem vyloučil (tzv. výluka soudního přezkumu), ani formou zákona však není možno vyloučit přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neexistuje žádné základní právo, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci svým rozhodnutím neudělí státní občanství. Rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu tak nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Napadené ustanovení nevylučuje ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí o neudělení státního občanství, ale jen ta, kterými byla žádost zamítnuta z důvodů spojených s bezpečností státu a která vychází z utajovaných informací policie a zpravodajských služeb. Ústavní soud se právní úpravou takových rozhodnutí již v minulosti zabýval, když zamítl návrh na zrušení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, který ukládá ministerstvu, aby v odůvodnění zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, které z takových stanovisek bezpečnostních služeb vyplývají (nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné zde: https://bit.ly/2NJn4W7 ).

Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že: „uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli o občanství sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu.“

Pokud jde o cíl napadené právní úpravy, ten je s ohledem na její provázanost s § 22 odst. 3 zákona o státním občanství shodný, tzn. bezpečnostní zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací. Takový cíl pak lze považovat za legitimní. Napadená úprava tak není projevem svévole zákonodárce ani rozporná s principy demokratického právního státu.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Ludvík David, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček a David Uhlíř. 

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/ustanoveni-vylucujici-soudni-prezkum-rozhodnuti-na-zaklade-ktereho-nebylo-udeleno-statn/

I při prohlídce prostor, v nichž vykonává advokacii více advokátů, musí obecné soudy chránit advokátní tajemství

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti a ve vztahu ke třem stěžovatelům – advokátům zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Dále konstatoval, že krajské státní zastupitelství porušilo předáním zajištěných listin do Spolkové republiky Německo právo těchto stěžovatelů na spravedlivý proces, zakázal mu v tomto porušování práv pokračovat a přikázal mu, aby vyvinulo úsilí k navrácení vydaných listin, které se týkají výkonu jejich advokátní praxe.

Stěžovateli jsou advokátní kancelář (právnická osoba), advokát – vedoucí partner a další dotčení advokáti – partneři, vedoucí advokáti či spolupracující advokáti; celkem sedm subjektů. V prostorách advokátní kanceláře byla Městským soudem v Brně nařízena prohlídka, a to na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně na základě žádosti o právní pomoc Spolkové republiky Německo ve věci podezření ze spáchání trestných činů, kterých se měl dopustit vedoucí partner advokátní kanceláře (trestní stíhání bylo v průběhu řízení o této ústavní stížnosti zastaveno). Vzhledem k tomu, že šlo o prostory, v nichž je vykonávána advokacie, byl u této prohlídky přítomen zástupce České advokátní komory (ČAK), který v intencích § 85b trestního řádu odepřel udělit souhlas k seznámení se s obsahem zajišťovaných listin (včetně dat získaných z počítačů a centrálního souborového serveru). Zajištěné listiny byly následně předány ČAK. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl návrhu soudce městského soudu na vydání rozhodnutí o nahrazení souhlasu zástupce ČAK k seznámení se s obsahem těchto listin (dle § 85b odst. 3 trestního řádu). Jako účastníci řízení však byli s odkazem na § 335 zákona o zvláštních řízeních soudních připuštěni pouze dva nynější stěžovatelé (vedoucí advokáti). Krajský soud na základě znaleckého posudku z oboru kybernetika vedle tištěných písemností zpřístupnil pouze data, která se týkala stěžovatele – vedoucího partnera podezřelého z trestné činnosti a podezřelých firem. Zbývající data týkající se ostatních klientů dotčených advokátů vrátil zpět ČAK. Následným postupem krajského státního zastupitelství došlo k vydání předmětných listin justičním orgánům Spolkové republiky Německo.

Stěžovatelé u Ústavního soudu již dříve napadli ústavnost samotných prohlídek (prohlídky dalších prostor nejsou předmětem nyní podané ústavní stížnosti) a tyto ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (usnesení pod sp. zn. II. ÚS 3858/15 a I. ÚS 3859/15). V nynější ústavní stížnosti rovněž namítali, že některým stěžovatelům bylo zcela odepřeno právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je krajský soud vůbec nepojal jako účastníky řízení, byť k tomu byl opakovaně vybízen. Tito nepřizvaní účastníci tvrdí, že měli na centrálním serveru uloženu svoji kompletní právní praxi a listiny tak byly vydány, aniž by měli v řízení možnost jakkoliv vystupovat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná pouze ve vztahu k těmto třem stěžovatelům.

Ústavní soud konstatuje, že povinnost advokátní mlčenlivosti jako předpoklad pro řádný výkon advokacie, a tedy i nezbytná podmínka fungování demokratické společnosti, má nepochybný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy totiž mají povinnost poskytnout ochranu osobám, jež skrze advokátní mlčenlivost čerpají základní právo na právní pomoc. Ústavní soud současně dovodil, že v případech nepřípustného prolomení advokátní mlčenlivosti, coby základu advokátní profese, však dochází rovněž k zásahu do práv advokátů, neboť je jím dotčena důvěra, na níž je vybudován vzájemný vztah advokáta a jeho klientů. Jestliže obecné soudy advokátnímu tajemství neposkytnou náležitou ochranu, což nastalo v tomto případě, má Ústavní soud povinnost zasáhnout.

Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je klíčovým aspektem přítomnost stěžovatelů v řízení o nahrazení souhlasu zástupce ČAK. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud odkazující na zákon o zvláštních řízeních soudních postupoval nesprávně, neboť měl postupovat podle trestního řádu (§ 85b); zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje oblast řízení netrestních.

Co se týká advokáta, který vykonává profesi v prostorech, v nichž byla nařízena a provedena prohlídka, při níž byly zajištěny předmětné listiny, trestní řád jej výslovně mezi osobami, které by měly být k veřejnému zasedání předvolány, případně o tomto zasedání alespoň vyrozuměny, nezmiňuje. Ústavní soud se však již otázkou přítomnosti advokáta v takovýchto případech zabýval (usnesení sp. zn. I. ÚS 3905/14) a apeloval na příslušné soudy, aby vynaložily veškeré úsilí k zajištění přítomnosti advokáta, u kterého prohlídka proběhla, na veřejném zasedání, při kterém posuzují obsah konkrétních listin, ohledně nichž mají rozhodnout o nahrazení souhlasu zástupce komory. Ústavní soud má za to, že krajský soud tomuto apelu v tomto případě nedostál, v důsledku čehož mohlo dojít k nepřípustnému prolomení advokátního tajemství.

V daném případě byl krajský soud na okolnost, že se předmětná prohlídka týká prostor, v nichž vykonává advokacii více advokátů, výslovně upozorněn, nicméně ve vztahu ke třem stěžovatelům, úspěšným v tomto řízení, nijak nereagoval. Tímto postupem tak fakticky vyloučil stěžovatele, u kterých ovšem lze předpokládat, že mají o obsahu zajištěných listin souvisejících s jejich praxí nejlepší a bezprostřední znalosti a mohou tak předkládat nejpádnější argumenty k objasnění toho, zda listiny neobsahují skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost, z možnosti efektivního zajišťování základního práva třetích osob – klientů na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny, a současně též z uplatňování vlastního základního práva na výkon advokacie podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Tím došlo k nepřípustnému prolomení advokátní mlčenlivosti chráněné coby součást práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k těmto stěžovatelům dospěl Ústavní soud ze stejných důvodů rovněž k závěru o protiústavnosti navazujícího postupu krajského státního zastupitelství.

Více na https://www.usoud.cz/aktualne/i-pri-prohlidce-prostor-v-nichz-vykonava-advokacii-vice-advokatu-musi-obecne-soudy-chra/

Ministr zdravotnictví se zúčastnil jednání Pracovní skupiny k porodnictví

Ve středu 12. června 2019 proběhlo letošní druhé jednání Pracovní skupiny k porodnictví. Tentokrát se jej osobně zúčastnil i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Spolu s pracovní skupinou diskutoval legislativní překážky v činnosti porodních asistentek – samostatných i nemocničních – a dalšího rozvoje center porodní asistence, jehož modelové pracoviště bylo otevřeno letos v únoru v Nemocnici Na Bulovce. 

Dalším tématem jednání byla podpora kojení, ke kterému pracovní skupina připravila komplexní podnět. Dle odhadů Ministerstva zdravotnictví ušetří kojení v ČR 2-3 % HDP (tj. 100 miliard Kč za rok). Avšak počet plně kojených dětí při odchodu z porodnice v ČR dlouhodobě klesá (90 % v roce 2003 a 81,4 % v roce 2015).[1] Základní vědecky podložené postupy podporující zdárný počátek kojení v porodnicích jsou shrnuty v 10 krocích k úspěšnému kojení v programu Baby-friendly Hospital Initiative Světové zdravotnické organizace (WHO) a Dětského fondu OSN (UNICEF).

Součástí 10 kroků k úspěšnému kojení je i požadavek dodržovat Mezinárodní kodex marketingu náhrad mateřského mléka přijatý WHO a UNICEF v roce 1981, a to včetně návazných rezolucí Světového zdravotnického shromáždění. Metody určené ke zvýšení prodeje náhrad mateřského mléka, kojeneckých láhví a dudlíků totiž představují pro kojení velmi specifické nebezpečí.

V závěru jednání se opětovně diskutoval i podnět ke sběru dat v oblasti porodnictví. Své stanovisko k podnětu přišel osobně představit ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR Ladislav Dušek. Podnět bude na základě výstupů z jednání zrevidován, a poté předložen Radě vlády pro rovnost žen a mužů ke schválení.

Více na  https://www.vlada.cz/cz/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/aktuality/ministr-zdravotnictvi-se-zucastnil-jednani-pracovni-skupiny-k-porodnictvi-174427/

Tragickým případům násilí na ženách lze zabránit, zaznělo na setkání s médii k Istanbulské úmluvě

Českou republiku čeká v nejbližších měsících projednávání ratifikace Úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí – tzv. Istanbulské úmluvy. Tato mezinárodní lidskoprávní úmluva čelí ale mnoha dezinterpretacím, které znemožňují racionální diskusi. Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR proto uspořádal 30.7 2019 snídani s novináři a novinářkami, kde se diskutovalo o potřebnosti věcně informovat o obsahu, přínosech a dopadech tohoto dokumentu.

V úvodním slovu Helena Válková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, zdůraznila, že Úmluvu doporučuje ratifikovat: „ Z jejího přijetí nemusíme mít obavy. Posiluje totiž ochranu obětí násilných trestných činů. Legislativu máme dobrou, ale aplikační praxe je špatná. Úmluva by měla pomoci v podpoře, následné péči o oběti ale i v prevenci“.

Prezentovala zároveň nový překlad Úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí, který by měl zpřesnit určité nejasnosti, které panovaly kolem překladu původního. Helena Válková dále seznámila novináře a novinářky s předběžným harmonogram ratifikace Istanbulské úmluvy, jejíž projednávání by mělo přijít na program vlády na podzim a následně by se jí měl zabývat Parlament.  Pro uklidnění části obav veřejnosti bude zřejmě nezbytné k úmluvě formulovat tzv. prohlášení v tom smyslu, že ji bude ČR naplňovat v souladu se svým ústavním pořádkem.

Obavy z dopadů ratifikace Úmluvy se nenaplňují

 

Radan Šafařík, ředitel Odboru rovnosti žen a mužů, představil výsledky nové Analýzy dopadů Istanbulské úmluvy ve vybraných zemích, které dokument již ratifikovaly. Analýzu zpracoval Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR. Hlavním závěrem je, že v praxi zkoumaných států, ani v doporučeních monitorovacího orgánu GREVIO či Výboru smluvních stran se nejčastější obavy zaznívající v českém prostředí nenaplňují. Jednou z nenaplněných obav bylo například prolomení advokátní mlčenlivosti (čl. 28), přitom žádný ze zkoumaných států neinformuje o změně povinnosti mlčenlivosti ze strany advokátních profesí. Další výtkou byla hrozba potírání biologických rozdílů mezi ženami a muži (čl. 6). Z analýzy ale naopak vyplývá, že jsou zohledňovány specifické potřeby a životní zkušeností žen (a mužů) a nikoli jejich potírání.

Desítky případů násilí končí ročně tragicky 

 

Daniel Bartoň, advokát zastupující oběti zneužívání a (sexuálního) násilí, zdůraznil, že sice po legislativní stránce Úmluvu proti násilí na ženách Česká republika naplňuje, ale v aplikační praxi je situace odlišná.  Případná ratifikace Úmluvy proti násilí na ženách by tak pomohla právě vylepšit stávající praxi řešení případů násilí na ženách a domácího násilí. Například zavedení a rozšíření komplexní ch služeb pro oběti násilí (právní, psychosociální, krizové) nebo důsledné školení policejních složek, soudců a státních zástupců, umožní komplexní a odpovídající řešení zaznamenaných případů násilí.

Další vystupující Branislava Marvánová Vargová, psycholožka a vedoucí Informačního a poradenského centra ROSA, která se věnuje pomoci obětem domácího násilí již 20 let, uvedla, že v minulosti se podařilo v oblasti prevence domácího násilí a násilí na ženách prosadit několik důležitých změn (např. institut vykázání násilné osoby). Přesto tisíce žen v ČR partnerské násilí zažívají a většina z nich pomoc nevyhledá: „Ty, co se rozhodnou svou situaci řešit, se často setkávají s nepochopením a zlehčováním ze strany institucí. Kvůli špatné dostupnosti specializovaných služeb pro oběti a nedostatečné aplikační praxi desítky případů ročně končí tragicky. Právě tlak na rychlejší odstranění těchto nedostatků a trvalý závazek ČR k tomu tyto nedostatky efektivně a komplexně řešit je něco, k čemu by ratifikace Istanbulské úmluvy mohla značně přispět.“.

Odbor rovnosti žen a mužů ÚV ČR se bude v následujících měsících věnovat osvětové kampani zaměřené na zvyšování informovanosti veřejnosti o Úmluvě proti násilí na ženách. Činnosti odboru je možné sledovat na facebookové stránce Istanbulská úmluva a na webové stránce www.istanbulska-umluva.cz.

Více na https://www.vlada.cz/cz/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/aktuality/tragickym-pripadum-nasili-na-zenach-lze-zabranit–zaznelo-na-setkani-s-medii-k-istanbulske-umluve-175358/

První romská internetová televize ROMEA TV odvysílá konferenci i pietní akt v přímém přenosu

Slavnostní ceremoniál 2. srpna přímo v bývalém nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi pořádá Centrální rada německých Sintů a Romů, Sdružení Romů v Polsku ve spolupráci s muzeem v Osvětimi. Letos se 75. výročí zúčastní pamětníci, přeživší, jejich příbuzní, zástupci vlád z celého světa a delegace mezinárodních organizací.

V noci z 2. na 3. srpna roku 1944 zavraždili nacisté v plynových komorách koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim – Březinka téměř 2 898 Romů a Sintů. Další Romové byli zavražděni v koncentračních táborech především v Chełmnu, Treblince, Majdanku, Sobibóru a Bełżcu. Jiní, jejichž počet se jen ztěží odhaduje, byli postříleni a pohřbeni do masových hrobů v lese. Romové z celé Evropy si proto tento den připomínají jako Památný den romského holocaustu. Tento den byl oficiálně vyhlášen Evropským parlamentem v roce 2015 jako „Evropský den památky romského holokautu“ připomínající 500 000 Sintů a Romů zavražděných v nacistické okupované Evropě.

Více na   http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/zahranicni/budeme-vysilat-zive-1.a-2.srpna-z-polska-konference-a-pietni-akt-u-prilezitosti-pamatneho-dne-romskeho-holocaustu

Konference a pietní akt u příležitosti Památného dne romského holocaustu

U příležitosti Památného dne romského holocaustu se uskuteční mezinárodní konference, která se bude zabývat prezentací paměti Romů v umění a kultuře, zdroji a formou uchovávání romské paměti a jejich výkladem a také bojem proti anticiganismu. Konference se uskuteční 1. srpna v Krakově. Organizátory jsou Centrální rada německých Sintů a Romů, dokumentační centrum německých Sintů a Romů, ERIAC a ternYpe Mezinárodní síť romské mládeže.  Na konferenci pak naváže každoročná pietní akt, který se uskuteční 2. srpna.

Rada vlády pro lidská práva schválila priority na období 2019- 2023 a zřídila pracovní skupinu pro lidská práva a moderní technologie

Rada dne 27. května 2019 projednala a schválila své priority na léta 2019 – 2023. Mezi mnohými lidskoprávními tématy zvolila následující hlavní témata, kterými se bude společně se svými výbory věnovat v následujících letech:

  1. Ochrana práv osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením
  2. Práva dítěte v soudním řízení
  3. Diskriminace na základě věku a ochrana práv seniorů
  4. Ochrana procesních práv pojištěnců v oblasti úhrad zdravotních služeb
  5. Zlepšení situace v oblasti vězeňství
  6. Zaměstnávání cizinců a ochrana jejich práv
  7. Lidská práva a moderní technologie

Kromě těchto témat si Rada zvolila ještě dvě průřezové priority, které bude uplaňovat ve všech svých činnostech:

  1. Lidskoprávní vzdělávání a osvěta
  2. Monitorování plnění mezinárodních lidskoprávních závazků ČR

Všechny priority nyní budou rozděleny mezi jednotlivé výbory Rady, které zanalyzují situaci v dané oblasti a připraví pro Radu konkrétní návrhy změn ke zlepšení ochrany lidských práv. 

Letošního druhého zasedání Rady vlády pro lidská práva se prvně účastnila nová zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Podle webových stránek Úřadu vlády na něm Rada schválila priority na období 2019–2023, které reagují na závažné společenské problémy v České republice, a které vycházejí z návrhů jednotlivých členů Rady.

„Oblasti, kterými se budeme v Radě pro lidská práva zabývat, se přesně shodují i s mými prioritami v úřadu,“ řekla po jednání zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková.

„Je pro mě např. velice důležité, aby se řešila práva osob ohrožených chudobou v sociálně vyloučených lokalitách, práva dětí ohrožených rozpadem rodiny a odstranila se nepřijatelná diskriminace na základě věku, např. u seniorů, kteří nemohou často již kolem šedesátky pokračovat v práci nebo nalézt vhodné uplatnění ve veřejném životě. Byla bych také ráda, kdyby se zvýšila efektivita programů zacházení s odsouzenými, zejména pak s těmi ve věznicích, aby se po svém propuštění z výkonu trestu mohli co nejdříve uplatnit ve společnosti, především pak v pracovní sféře,“ dodala zmocněnkyně Helena Válková.

Prioritou číslo jedna je pro Radu ochrana práv osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením. V důsledku exekucí a vysoké zadluženosti chudoba a sociálního vyloučení postihuje vysoký počet obyvatel České republiky. Součástí problému je i nedostatečný přístup k právní pomoci. Rada proto bude hodnotit, jak se na situaci projevily nedávné reformy oddlužení a právního poradenství, a bude se podílet i na změnách v úpravě exekucí.

Rada se dále zaměří na práva dítěte v soudním řízení, bude směřovat k posílení pozice dítěte v řízení a k vytvoření systému přátelského dětem a beroucímu větší ohled na jejich problémy.

Aktuálním tématem, nejen v České republice, je diskriminace na základě věku a ochrana práv seniorů, kdy je nutné ochránit seniory před zneužíváním, stejně tak jako posílit jejich samostatnost a zapojení do společnosti.

Rada se bude věnovat i vězeňství, zejména efektivní práci s vězni vedoucí k jejich resocializaci a také zajištění důstojných podmínek ve věznicích.

Vzhledem k narůstajícímu počtu zaměstnávaných cizinců, kteří do České republiky přicházejí v reakci na zvýšenou poptávku zaměstnavatelů po pracovní síle, je pro Radu nezbytné zaměřit se i na ochranu těchto zahraničních pracovníků před zneužíváním a vykořisťováním.

V souvislosti s technologickým rozvojem v České republice a ve světě se Rada shodla, že ani lidská práva nemohou ignorovat vědecký, technologický a společenský vývoj. Z tohoto důvodu se rozhodla založit novou pracovní skupinu pro lidská práva a moderní technologie, která bude sledovat dopad využívání moderních technologií na lidská práva a navrhovat případná doporučení pro jejich dostatečnou ochranu.

Rada rovněž stanovila dvě průřezové priority, a to lidskoprávní vzdělávání a osvětu a monitorování plnění mezinárodních lidskoprávních závazků ČR, které bude uplatňovat ve všech svých činnostech.

Rada vlády České republiky pro lidská práva je poradním orgánem vlády České republiky pro otázky ochrany lidských práv a základních svobod. Vznikla v roce 1998. Sleduje dodržování a naplňování Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod jako základních dokumentů zajišťujících ochranu lidských práv a základních svobod. Rada dále sleduje vnitrostátní plnění mezinárodních závazků České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod. Jsou v ní rovnoměrně zastoupeni zástupci státní správy a zástupci občanské a odborné veřejnosti a akademické obce.

Více na  http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/rada-vlady-pro-lidska-prava-schvalila-priority-na-obdobi-2019-2023

Více na https://www.vlada.cz/cz/ppov/rlp/cinnost-rady/zasedani-rady/jednani-rady-dne-27–kvetna-2019-174486/

Ministerstvo zdravotnictví schválilo devět dotací na podporu mobilní specializované paliativní péče

Ministerstvo zdravotnictví schválilo celkem devět  žádostí o dotaci na podporu mobilní specializované paliativní péče v celkové částce 41 milionů Kč. Za účelem zvýšení dostupnosti a kvality poskytování specializované paliativní péče v domácím prostředí pacienta bude u vybraných poskytovatelů po dobu 36 měsíců probíhat pilotní provoz. Dotaci obdrží Domácí hospic Vysočina, Hospic sv. Jiří, Nemocnice Pelhřimov, Girasole, sdružení pro pomoc a rozvoj, Domov – Plzeňská hospicová péče, Hospicová péče sv. Kleofáše, Oblastní charita Pardubice, Domácí hospic Athelas – středisko Husitské diakonie a Hospic sv. Jana N. Neumanna.

Cílem programu je zlepšit a profesionalizovat péči o umírající a umožnit tak vážně nemocným lidem zemřít v domácím prostředí v přítomnosti svých blízkých bez nutnosti převozu do nemocničních zařízení v samém závěru života. Ověřením projektu bude, pokud v polovině roku 2022 alespoň 70 % z podpořených pilotních organizací bude pokračovat v poskytování domácí paliativní péče dle vytvořených metodik, tedy, že poskytovatelé mobilní specializované paliativní péče budou schopni poskytovat specializovanou paliativní péči nepřetržitě u svých pacientů s možností nejen telefonické konzultace, ale i bezprostředního výjezdu jak zdravotní sestry, tak i lékaře, pokud dojde k takovému vývoji stavu pacienta, který to vyžaduje.

Více na: http://www.mzcr.cz/dokumenty/chceme-se-zamerit-na-pacienty-se-vzacnymi-onemocnenimirika-ministr-zdravotnict_17585_1.html

Další příspěvky

Všechny publikované příspěvky naleznete zde.