IQ Roma servis k novele zákona o hmotné nouzi: veřejná služba trestá chudé, motivací je strach

Od začátku letošního února platí novela zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ta mimo jiné znovu zavedla veřejnou službu: ti, kteří jsou rok bez práce a nedopracují zdarma alespoň 20 hodin pro obec, přijdou zhruba o třetinu příjmu, životního minima. Autorem novely je senátor Jaroslav Zeman (ODS).

Svůj názor k novele zveřejnila organizace IQ Roma servis, publikujeme ho v plném znění.

Názor IQ Roma servisu na téma zaměstnanosti v kontextu novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, která mění pravidla veřejné služby.

 

Máme novou veřejnou službu, žel staré paradigma.

V praxi úřadů práce ČR se od února zahajuje tzv. výkon veřejné služby. Ten má nově vliv na výši příspěvku na živobytí – základní dávku v hmotné nouzi, jež stát vyplácí lidem, kterým po zaplacení nákladů na bydlení nezbude ani tzv. částka na živobytí, tedy buď existenční, nebo životní minimum.

Osoba na dávkách se nově na životní minimum dostane, odpracuje-li minimálně 20 hodin. Pokud odpracuje o deset hodin víc, dostane + 605,- Kč dávky životního minima navíc. Má jít o motivační prvek a upevnění pracovních návyků. Novela potvrzuje paradigma, které je často formulováno politickými představiteli: „Musíme donutit ty flákače, kteří žijí z našich dávek, aby začali pracovat“. Tato rétorika se objevuje nejčastěji před volbami s odkazem, kolik nás všichni ti líní nezaměstnaní stojí, lze si ji však všímat čím dál častěji. Politici ve veřejném prostoru nemluví o chudobě, vyloučení a potřebě řešení, ale o trestech pro ty, kteří nepracují.

 

Veřejná služba spíše trestá ty, kteří si „dovolili být chudí“ a posiluje stereotypy.

Veřejná služba spíše trestá ty, kteří si dovolili být chudí. To vyvolává představy „o parazitech“ (a IQ Roma servis se obává, že u většiny lidí představy „o parazitech tmavé pleti – zejména Romech“), kteří nás všechny, poctivé lidi, zneužívají.

 

Vydělat si za 30 hodin veřejné služby 605,- Kč není motivační.

Nemyslíme si, že veřejná služba je motivačním nástrojem. Vnějším motivačním nástrojem pro lidi, kterým se nepoštěstilo dělat to, co opravdu chtějí a co je naplňuje, je většinou mzda či plat za práci. Vydělat si za 30 hodin veřejné služby 605,- Kč není motivační, ale směšné. Kdo by za takový příjem rád a dobrovolně pracoval?

 

Motivací je strach.

Vytvoření pracovních návyků tímto způsobem je silně diskutabilní. Motivací pro docházení do práce není zvýšení životní úrovně nebo seberealizace v práci, ale jen strach, že nezaměstnaný přijde i o to minimum ze sociálních dávek, které pobírá, nebo to, že bude vyloučen z evidence uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem.

 

Obavy z propouštění lidí pracujících pro obec v rámci úklidových aj. pozic.

V minulých letech byly po zrušení veřejné služby obce nuceny začít řešit úklid veřejného prostoru v rámci běžných zaměstnaneckých poměrů. Přestože je u nás minimální mzda prozatím tak nízká, že lidé, kteří za ni pracují a mají rodinu, musí být často dopláceni do životního minima – alespoň pracují za mzdu a chrání je zákoník práce. Svému zaměstnavateli také mohou ukázat, jaké schopnosti mají, a dostat lepší práci či víc peněz.

Obáváme se, že s příchodem veřejné služby některé obce tyto lidi propustí či jim neprodlouží smlouvy, protože mnohem levnější bude využití pracovníků veřejné služby. To, co má motivovat k hledání práce tak paradoxně povede k nárůstu nezaměstnanosti nízkopříjmových skupin obyvatel. Nabídka práce pro osoby, které nemají dostatečné vzdělání nebo intelektuální kompetence, je velmi omezená. Pokud obce začnou šetřit a propustí ty, kteří dosud tyto práce konají, jejich možnost najít si nové, podobné místo v místě bydliště (protože cestování do práce je finančně náročné), bude velmi malá.

Stanou se z nich tedy nezaměstnaní, které je třeba v souladu s výrokem ministryně Marksové, za jejich nezaměstnanost potrestat: „Jestliže je někdo zdravý a práceschopný a je na dávkách v hmotné nouzi za okolností, kdy je u nás nejnižší nezaměstnanost v Evropě, znamená to, že se práci spíš vyhýbá. Pokud nepůjde pracovat, bude za to na dávkách postižen.“ Zcela kontraproduktivní bude rovněž IQ Roma servisem obávané snižování investic do veřejně-prospěšných prací, jež by mohli být, za předpokladu delšího časového úseku 2 let, adresnějšího mentoringu, komplexnějšího osobnostního rozvoje, umožnění souběžných odborných kvalifikací/rekvalifikací vhodným rozvojovým a odrazovým můstkem zejména u mladé generace našich klientů.

 

Skutečným řešením je motivační rozdíl mezi sociálními dávkami a výplatou a praxe, jež dá důvod zadluženým lidem jít do práce.

Kdyby se ministři zajímali spíše o řešení problému chudoby, než trestání chudých, museli by se také zabývat kšeftováním s bydlením pro chudé a sociálně vyloučené, nízkými mzdami, které jejich příjemce posílají pro sociální dávky, katastrofálním předlužením některých rodin, které již nelze řešit a stává se paradoxně trvalou zátkou pro vstup na trh práce, a to přes zájem pracovat. Skutečným řešením by bylo výrazné navýšení minimální mzdy a případně dalších mechanismů tak, aby rozdíl mezi sociálními dávkami a výplatou byl skutečně motivační. A otevření výhodnosti legální práce zadluženým lidem.

Přestat s demotivací mladých a konečně podpořit jejich rozvoj a vymanění se z kruhu.

Řešením pro vytvoření pracovních návyků zejména u mladých lidí, kteří budou vstupovat na trh práce, by bylo, místo stále nových restriktivních opatření, aby děti, které studují a žijí s rodiči, v době, kdy dosáhnou potřebného věku pro vstup do pracovněprávních vztahů, si mohly své výdělky z brigád nechávat a nezapočítávaly by se jako příjem společně posuzovaných osob. U studentů hledajících brigádu, nebo mladých lidí, kteří žijí s rodiči, kteří jsou v hmotné nouzi, je příjem dítěte započítán jako společný příjem a dávky jsou sníženy. To demotivuje mladé lidi z chudých rodin hledat si práci! Často si při vstupu na pracovní trh představují, že se od rodičů budou moci osamostatnit a hledat si vlastní bydlení. To se jim nemůže podařit, když nemají z čeho ušetřit na kauci pronájmu bytu. Zůstávají tedy s rodiči, ale nemohou si ze svého platu nic dovolit. To silně snižuje motivaci pracovat a vede to k tomu, že se mladí registrují na Úřadu práce a mnozí pracují „načerno“.

Úřad práce se snaží tyto lidi z evidence vyloučit za co nejmenší prohřešek; staví se tak do role kontrolora. V poslední době máme podezření, že v menších obcích jsou někteří pracovníci ÚP dohodnuti s některými velkými zaměstnavateli a v podstatě spolupracují na tom, aby byl člověk z evidence sankčně vyloučen, než na rozvoji. Více než jedenkrát jsme na doporučence klienta viděli vyjádření zaměstnavatele, že uchazeč „schválně neudělal vstupní test“, nebo se „nechoval na přijímacím pohovoru vhodným způsobem“. Obrana proti takovému postupu je problematická, protože uchazečova obrana není brána vážně. Dojde tedy k sankčnímu vyloučení, které rodinu finančně ohrožuje (nedosáhne na některé dávky) a to ji přímo žene k nelegálnímu zaměstnání.

Ještě názorněji je to vidět u studentů: Student střední školy je sociálními pracovníky motivován k tomu, aby si našel letní brigádu. I on sám chce pracovat, jako každý jiný adolescent si chce pořídit nové oblečení nebo mobil. Protože jsou ale rodiče v hmotné nouzi, musí být výdělek každého člena přiznáván jako příjem některé ze společně posuzovaných osob a započítán do výše 70 %. Student tak má část výdělku předat svým rodičům. To jednak demotivuje k brigádě (a vytvoření pracovních návyků a zážitku z odměny za práci), jednak jsou to rodiče, kteří se často postaví proti, protože je pro ně nepřijatelné, aby je živilo jejich školou povinné dítě.

Veřejná služba – jiný pohled, nové paradigma!

Veřejná služba zdá se, nepočítá s možností dobrovolnictví či rozvojem komunit a podobně. Bohužel. Pak by sice nebylo tak snadné měřit výsledky, jako je snadné zkontrolovat zametený chodník, ale možná by měla více smyslu. Každý člověk, přestože že právě nepracuje, je pořád platným a důležitým členem společnosti a může ji v rámci svých možností svým dílem přispět.

IQ Roma servis proto velmi trvá na jiném výchozím paradigmatu. Nesmí to být pojímáno negativně jako frustrace části společnosti. Nesmí to nést ponižující stigma a nesmí se z toho stát druhořadné „nucené práce“, šikana, či nástroj pro ukončování a ubývání pracovních smluv stávajícím zaměstnancům (například úklidových a údržbářských prací obcí), či veřejně-prospěšných prací. Odměňování takto aktivním lidem, kteří se budou takto podílet na rozvoji a prosperování naši společnosti, by zároveň mělo být vyšší.

Mgr. Katarína Klamková, ředitelka

Více na zhttp://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/iq-roma-servis-k-novele-zakona-o-hmotne-nouzi-verejna-sluzba-tresta-chude-motivaci-je-strach

Komentáře jsou zakázány.