Vážená paní místopředsedkyně, vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové,
děkuji za pozvání a za možnost zúčastnit se této konference. Téma boje proti diskriminaci považuji za významné a pro Českou republiku v současnosti za stále velmi palčivé.

Je tomu již 10 let, co Česká republika přijala svou vlastní komplexní antidiskriminační úpravu. Přípravy byly zahájeny již na počátku nového tisíciletí v souvislosti se vstupem země do EU.  Příprava se bohužel protáhla právě až do roku 2009, kdy vláda předložila celkem dva návrhy, z nichž u prvního se nepodařilo Poslanecké sněmovně přehlasovat veto Senátu a u druhého trvalo rok, než se podařilo přehlasovat veto prezidenta republiky. U málokterého zákona přitom bylo přijetí tak dlouhé a těžké. Lze se přitom domnívat, že pokud by zde nebyla hrozba postihu za neplnění závazků plynoucích z práva EU, zákon by s velkou pravděpodobností přijat nebyl.

Otázka je, co je příčinou tohoto nepříliš pozitivního vztahu české politiky i společnosti k rovnosti a zákazu diskriminace. V politických debatách zaznívaly určité reminiscence na doby minulé, kdy si oficiálně měly být všichni rovni, ačkoliv ani tenkrát tomu samozřejmě tak nebylo. Dalším, možná trochu skrytým důvodem je společenské vnímání určitých skupin, které jsou s tématem diskriminace často spojovány. Téma rovnosti tak získalo určitý negativní nádech, který se s ním nese bohužel až do dneška. Je však nutno mít na paměti, že rovnost v důstojnosti a v právech je základem každého demokratického právního státu spolu se svobodou a úctou k důstojnosti každého jedince. Je pravda, že právě principy rovnosti a svobody mohou často vstupovat do určitých vzájemných konfliktů, neboť zajištění rovnosti s sebou často přináší určité příkazy či zákazy omezující svobodu lidského jednání. Na druhou stranu v demokratickém právním státě nemůže docházet k absolutní svobodě jedněch na úkor svobody a důstojnosti druhých. Právě omezení svobody ve prospěch rovnosti je pak klíčem k zajištění skutečné a rovné svobody jednání pro všechny a ne jen pro některé.

Jednoduše řečeno, rovnost a nediskriminace nejsou jen jedním ze základů právního řádu, ale i každé mezilidské komunikace a vzájemného vztahu. Neznamená to samozřejmě, že by si všichni měli být rovni a že bychom se ke všem měli chovat stejně. Znamená to pouze, že by všichni měli mít stejné šance žít svůj život podle svých schopností a představ a neměli by v tom být omezování na základě důvodů, které nemohou nijak či pouze velmi těžko ovlivnit, jako je jejich věk, etnická příslušnost, pohlaví, zdravotní postižení, náboženské přesvědčení či sexuální orientace. Tyto důvody by tedy neměly vést k tomu, že někomu bude upřen nějaký statek či právo, pokud k tomu nebude legitimní důvod a nebude to přiměřené. Rozdíly jsou tedy možné, ale musí vést ke společenskému či individuálnímu prospěchu, nikoliv k útisku a znevýhodnění. V jednotlivých případech může být někdy těžké určit, kdy jsou rozdíly legitimní a kdy nikoliv. To však neznamená, že se o to nemáme pokoušet. Je to naopak naší povinností.

Proto bych na tomto místě chtěla především poděkovat paní Anně Šabatové a jejím předchůdcům ve funkci veřejného ochránce práv, který od roku 2009 jako orgán pro rovné zacházení právě hledá, jak v praxi naplňovat pojem rovnost a zákaz diskriminace a ukazuje nám, jak řešit ony konflikty mezi rovností a svobodou a jak tyto principy uplatňovat. Díky její práci zde máme odpovědi na mnohé otázky a návody k řešení mnohých situací. Vedle ochránce se na zajišťování rovnosti podílí i státní inspekční orgány, které prošetřují překročení zákazu diskriminace v různých oblastech. Je velmi dobře, že šetření dodržování zákazu diskriminace je již pravidelnou součástí jejich inspekčních programů. Klíčovou roli pak hrají soudy, které mohou zakázat diskriminaci, uložit nápravu jejích následků a poskytnutí odškodnění obětem diskriminace. Mnohé soudy již sice vydaly významné rozsudky odsuzující diskriminační chování a praktiky, ale mnohé oběti diskriminace se stále potýkají s komplikovaností a nákladností prokazování diskriminace. Zahraniční zkušenosti ukazují, že obětem může významně pomoci, pokud jim odborníci z nevládního sektoru, jejichž role je rovněž klíčová, mohou pomoci s vedením sporu či jej dokonce mohou vést i jejich jménem. Určité minulé legislativní iniciativy v tomto směru bohužel nebyly úspěšné, avšak nyní jsem spolu s několika poslaneckými kolegyněmi a kolegy předložila opětovný návrh této určité žaloby ve veřejném zájmu. Domnívám se totiž, že boj proti diskriminaci rozhodně ve veřejném zájmu je. Děkuji tedy nevládním organizacím, státním orgánům a všem ostatním, kteří se na něm podílejí, za jejich obětavou práci.

Děkuji za pozornost.

Více na https://www.vlada.cz/cz/ppov/zmocnenkyne-vlady-pro-lidska-prava/aktuality/deset-let-antidiskriminacniho-zakona-176633/